Vyberte si jazyk
Je to trochu jako plachtění. Kdo nevyužije příznivého větru, nehne se z místa. Třináct let starý projekt muzea evropské a středomořské kultury brzy narazil na váhavost Paříže a Marseille, která měla muzeu poskytnout útočiště. Již konkrétní příležitost pro otevření takového muzea se zdála být dost nejasná. Zaprášené národopisné muzeum v Paříži, Musée national des arts et traditions populairesm otevřené roku 1936, se mělo uzavřít a jeho rozsáhlé sbírky převézt do Marseille. Ze soutěže na návrh muzea na vybraném pozemku u přístavu pod pevností Saint-Jean vyšel jako vítěz jihofrancouzský architekt Rudy Ricciotti.
Marseille se ale v tu dobu potýkala s jinými problémy. Mimo jiné se sociálním napětím mezi severními a jižními městskými částmi či s sociálně slabými obyvateli, z nichž 15 procent žije pod hranicí chudoby. [[Muzejní projekt proto upadl do zapomnění, dokud Marseille před pěti lety nezískala status obchodu s drogami, mafie a paralelní ekonomiky začala závodit Marseille jako město kulturních projektů, sanace a s tím spojené gentrifikace.
Nový symbol města
Marseille, útočiště přistěhovalců ze severní Afriky a jediné francouzské velkoměsto, které neodsouvá své neprivilegované vrstvy obyvatelstva na odlehlá předměstí, právě objevuje hospodářskou hnací sílu zvanou kultura. Z paláce Longchamp a muzea Borély se po rekosntrukci stala muzea umění, starý marseillský přístav radikálně přestavěl Norman Foster a na začátku června slavnostně otevřené Musée des civilisations de l’Europe et de la Méditerranée (Mucem) doplnila multifunkční budova nazvaná „Villa Méditerranée“.
Ricciottiho impozantní kvádrovou stavbu přikrytou černým háčkovaným pláštěm si návštěvníci mohou prohlédnout z vysoko položené historické čtvrti Le Panier, do níž se dostanou po lávce vedené ze střechy muzea, nebo zezdola z nábřeží. V obou případech potvrzuje stavba své kvality. Je to jedna z nejpovedenějších evropských muzejních staveb posledních let. Stavba je zároveň muzeem, atrakcí a novým symbolem města, to vše díky téměř čtyřtisícové výstavní ploše a napojení po lávce v závratné výšce na pevnost a historickou čtvrť za ní.
Úlohu Mucemu ale neusnadňuje zděděná pařížská sbírka. Národopisná muzea se obvykle drží modelu z 19. století, Mucem chce vytvořit nový typ muzea civilizací. Ještě není úplně jasné, jak se to má s tolika zděděnými exponáty podařit – půl milionem nástrojů, rituálních objektů, nábytku, kostýmů, plakátů a ještě jednou tolika fotografiemi – při tak geograficky širokém zaměření.
Narativní identita
[[Je jisté, že důraz se bude klást na spojení Evropy se středozemským prostorem.]] Hlavně si zde nepředstavujte žádné linie mezi severní Evropou a jihem, říká Thierry Fabre, programový ředitel Mucemu. Vize jakési „latinské říše“, jak ji nedávno nazval filozof Giorgio Agamben, je především na severu vnímána jako jakési vyhlášení války. Podle Fabreho má Evropa ke Středozemí přirozené sympatie, které ovšem historicky zamrzly v Goethovi, Napoleonově tažení do Egypta a v orientální módě. Fabremu se oškliví „tlachání o Středozemí“, řeči o „kolébce civilizace“. Znovuoživení těchto sympatií podle něj není nasměrováno proti severu, má ale něco společného se sebeutvrzováním často ignorované osobitosti regionu. Středozemí je pro něj silná „narativní identita“ složená ze společné historie a představ. Neví o žádné srovnatelné atlantské či baltské, možná tak karibské identitě.
Demokratické trhliny v zemích severní Afriky doprovázené politickou nestabilitou jsou pro Fabreho potvrzením, že vítr už zase vane z jihu. Od prvních středozemských snů socialistických Saint-Simonovců až po Nietzscheho nadšení pro Carmen nebo Picassovy ódy na slunce, jak v Mucemu tvrdí za pomoci trochu náhodného výběru, vznikl na jihu Evropy nový kulturní horizont. Jeho trhliny směrem od jihu je nutné zacelit a také politicky konsolidovat. Jakou měrou k tomu může přispět Mucem, bude záviset na tom, jak moc bude schopen překročit vlastní stín vágního určení. Nečekaně vysoký příliv 350 tisíc návštěvníků je úspěch, nikoli však argument. Na rozhodující zlomové linii Evropy má ale Marseille se svým muzeem šanci na budoucnost, o níž však nebudou rozhodovat sami.
