Vyberte si jazyk
Odvolání Amandy Knoxové a Raffaela Sollecita proti rozsudku z roku 2007, kdy byli odsouzeni za vraždu Meredith Kercherové, bylo úspěšné. Ale pokud o prvním verdiktu panovalo značné množství pochyb, stejně mnoho lidí bude pochybovat i o tomto rozhodnutí. Jedním z mnoha nedostatků italské justice je, že nikdy nedokáže přinést přesvědčivý a jasný verdikt. Většinou se stane to, že se případ jen postoupí o úroveň výš. Nejdříve přijde odvolání a pak tzv. cassazione, nejvyšší soud. V lidové představivost si tak skóre v současné chvíli stojí na 1:1.
A bylo tomu tak vždy. V poválečných letech se dá najít sotva jeden velký zločin, kdy si země mohla říci ano, spravedlnosti bylo skutečně učiněno zadost: Vražda básníka a filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho [1975], záhadný pád letadla u ostrova Ustica [1980, 81 mrtvých], bombový výbuch na nádraží v Boloni [1980, 85 mrtvých], pumový útok na Piazza Fontana [1969, 17 mrtvých], série vražd Monstra z Florencie [1968-1985, 16 mrtvých], vražda policejního důstojníka Luigiho Calabresiho [1972], případ „Cogne“ [vražda tříletého dítěte v jeho vlastním domě v roce 2002]... Žádná z těchto kauz nikdy nebyla uspokojivě, přesvědčivě vyřešena. Místo toho se země vždy rozdělí na innocentisti a colpevolisti, tedy ty, kteří buď věří ve vinu, nebo naopak v nevinu obviněného. Vášnivé debaty o takových případech se pak vedou celá desetiletí.
Skvělý materiál pro mediální cirkus
Jedním z důvodů, proč proces s Knoxovou natolik upoutal pozornost médií, není jen ten, že dívka přezdívaná „Foxy Knoxy“ [„Mazaná Knoxová“] je přitažlivá a údajně vedla bouřlivý sexuální život. Není to dáno ani kosmopolitní povahou zločinu a faktem, že obětí byla cizí státní příslušnice a vrahem měla být podle původních domněnek také cizinka. Půvab tohoto zločinu, snad to slovo nezní příliš cynicky, tkví ve skutečnosti, že tu od začátku existovalo množství pochybností o tvrzeních jak obžaloby, tak obhájců. Případ rovnoměrně rozdělil veřejné mínění v Itálii, což z něj činí dokonalý materiál pro celý mediální cirkus a všechny debaty a zpochybňování. Kauza vraždy Meredith Kercherové tak už stála u zrodu jedenácti knih a jednoho filmu, alespoň podle posledního sčítání.
Dietrologia – doslovně „pozaďologie“, neboli tvorba konspiračních teorií, je v Itálii národním sportem právě z toho důvodu, že soudy neposkytují jednoznačné rozsudky. To dovoluje každému novináři, laickému soudci či hospodskému štamgastovi vyjadřovat vlastní názor. Výsledkem je, že se pak každý, kdo je obdařen bujnou obrazotvorností, pokouší tajemství rozkrýt a pravdu odhalit. Skutečná pravda však díky tomu zůstává stále více pohřbena pod nánosy vzrušených vysvětlení. Sdělovací prostředky tento cirkus jen pomáhají udržovat při životě. V žádné jiné zemi není cronache nere, neboli „černá kronika“, podobně ústřední součástí večerních zpráv jako v Itálii. Není dne, kdy by se nějaká taková kauza neřešila. Mezi roky 2005 a 2010 sedm celostátních televizních kanálů vysílalo, když počítáme pouze večerní zprávy, celkem 941 příspěvků na téma vraždy Meredith Kercherové v Perugii. Dále se televize v 759 případech zabývaly vraždou v městečku Garlasco [2007], 538krát vraždou malého Tommasa Onofriho [2006] a celkem 508krát zpravodajství řešilo případ vraždy v Cogne. Odpolední diskuzní pořady také často celé hodiny probírají všechna pro a proti těchto kauz a mísí názory znalců s krátkými místními vstupy. A protože tyto případy zpravidla putují od soudu k soudu, připomínají nekonečné příběhy, a tak všechny spekulace a celé to šou mohou pokračovat takřka neomezeně. Jak jeden novinář nedávno napsalv listu La Repubblica, podobné soudní procesy jsou tak populární, protože „vyvolávají úzkost, ale zároveň také poskytují jisté uklidnění. Dotýkají se nás, ale týkají se jiných. Je to jako naklánět se nad okrajem propasti, ale na poslední chvíli udělat krok zpátky. Pociťujete závrať. Úzkost. Ale také úlevu. Poskytuje to jemné potěšení.“
Soudnictví potřebuje rozsáhlou reformu
Existují však i prozaičtější důvody, proč se zdá, že italská justice nemůže nikdy nic vyřešit. Je to totiž i otázka meritokracie. V zemi, kde jsou lidé do funkcí jmenováni spíše na základě nepotismu než odbornosti, je asi nevyhnutelné, že se v jakémkoli vyšetřování vždy objeví mezery a že je schopní právníci dokážou najít. Spravedlivý proces je také často nemožný, protože tu není žádná porota (alespoň ne v tom slova smyslu, v jakém tento termín používáme my) a není tu ani žádné povědomí o sub judice, t.j., že probíhající kauzy by neměly být veřejně diskutovány. Nejšťavnatější fakta vždy prosáknou do médií ještě dlouho před zahájením procesu. Nikdo nepochybuje o tom, že soudnictví zoufale potřebuje rozsáhlou reformu. Problémem však je, že muž, který se justici zoufale snaží reformovat, je shodou okolností ten samý člověk, který se jí sám zoufale potřebuje vyhnout.
Pohled z Itálie
Omylný, ale úctyhodný soudní systém
Rozhodnutí italského Odvolacího soudu v Perugii, který zrušil rozsudek soudu první instance z roku 2009, vyvolal novou debatu o italské justici a jejím fungování.
„I když pravidla byla respektována a rozsudku se nedá nic vytknout, pro italskou justici zcela jistě nejde o vítězství," píše v listuStampa známý advokát Carlo Federico Grosso, který hájí rozhodnutí odvolacího soudu. Stejného názoru je i Riccardo Arena, odborník na vězeňskou problematiku, který vdeníku Il Post hovořío „neúspěchu trestního řízení“ a vytýká zúčastněným stranám, že dopustily, aby proces trval celé 4 roky, během nichž byli obvinění nuceni zůstat ve vazbě.
V listu La Stampa italský soudní systém naopak brání právní expert Vladimiro Zagrebelski s tím, že je založen na důvodech rozsudku a presumpci neviny, na rozdíl od anglosaského modelu, který je považován za povrchnější: „Za tento systém je však třeba zaplatit jistou cenu. Nutně v něm dochází k případům, kdy trestný čin zůstává nepotrestán," avšak minimalizuje možnost odsoudit nevinného. Politováníhodným aspektem procesu v Perugii byl podle něj spíše silný mediální tlak. „Evropský soud pro lidská práva několikrát poukázal na hluk doléhající do sálu a ,názory šířené v tisku’, které mohly soudce a především členy poroty ovlivnit a narušit tak spravedlivost procesu. To, co se dělo v Perugii (a co je obvyklé v Itálii všeobecně), je na světelné roky vzdáleno od atmosféry, která by [v případě soudního procesu] byla žádoucí.“
