Vyberte si jazyk
„Nadešel čas si přiznat, že jsme odlišní.“ Před deseti lety vyvolal Robert Kagan tímto výrokem značnou polemiku. „My Američané jsme z Marsu (bůh války), zatímco vy Evropané jste z Venuše (bohyně lásky),“ píše Kagan v článku „Moc a bezmocnost“ („Power and Weakness“, Policy Review 113/2002). A dále pokračuje: „Američané žijí v hobbesovském světě, tedy ve světě, který je spravován silou, kdežto Evropané žijí (nebo o to přinejmenším usilují) v kantovském světě, který je řízen právem a institucemi.
Takže zatímco Evropané dělají všechno proto, aby se od moci a síly oprostili, Američané je využívají k tomu, aby utvářeli svět podle svých představ a k obrazu svému. Po skončení studené války byli Evropané připraveni žít ve šťastném světě. Teroristické atentáty z 11. září ale ukázaly, že svět se nezměnil tak, jak si přáli. Nicméně místo toho, aby tuto realitu přijali, snaží se ji za každou cenu popírat.”
Kaganův článek se stal předlohou pro stejnojmennou knihu a vyvolal vlnu komentářů a kritiky. Dnes, o deset let později, přináší časopis Policy Review, ve kterém původní článek vyšel, zajímavou retrospektivu, která začíná článkem samotného autora, Roberta Kagana, „Komentář ke kontextu“ („A comment on context“, Policy Review 172/2012). Následuje neméně zajímavý článek jednoho z duchovních architektů evropské zahraniční politiky Roberta Coopera „Domýšlivost a falešné naděje“ („Hubris and False Hopes“). Kagan zmiňuje řadu věcí, které nám byly neznámé a které nám mohou pomoci jeho článek lépe pochopit. Například, že text vznikl před 11. zářím a samozřejmě před válkou v Iráku, takže svým způsobem usiloval o ospravedlnění války, potažmo Bushovy politiky. Kagan argumentuje tím, že rozdíly mezi Evropou a USA jsou strukturální a byly patrné už v Clintonově éře. „Bushova administrativa je prohloubila, ale svým způsobem je vygenerovala,“ tvrdí Kagan.
Kagan dále píše, že v době vzniku článku byl nejvíce ovlivněn britským diplomatem a dlouholetým poradcem Javiera Solany v Evropské unii Robertem Cooperem, který v roce 2002 napsal rovněž polemický text „Postmoderní stát”, v němž odhalil tzv. „novou liberální intervenci“. Podle Coopera musejí evropské demokracie překonat nedůvěru ve vnější vojenskou intervenci za účelem obrany hodnot liberální demokracie. „Svět tam venku nejsou jen postmoderní entity, jako je Evropská unie, nýbrž i moderní a nedobytné státy, které fungují na základě klasických hodnot, jako je síla nebo moc,“ tvrdí Cooper. Sdílení Kaganovy kritiky evropského postoje vůči užití vnější síly uvnitř samotné Evropy je nanejvýš zajímavé už z toho důvodu, že zpochybňuje jeho argument o trvalosti a neslučitelnosti těchto domnělých rozdílů mezi Evropany a Američany.
Ještě zajímavější je Cooperův závěr týkající se výsledku zmíněného „střetu“ mezi Marsem a Venuší. Po chybách v Afghánistánu a Iráku se Spojené státy staly obětí „slabosti moci“. Jejich nesmírná vojenská moc příliš zdaru nepřinesla a ony dostaly tvrdou lekci pokory. Naučily se, že samotná síla nestačí a že musejí obrátit pozornost k politice, legitimitě, státotvornosti a právu. Mezitím na druhé straně Atlantiku pořád ještě nenastal postmoderní kantovský svět, ve který Evropané tak věřili. Pokora na obou stranách. Že by snad remíza mezi Marsem a Venuší na pozadí rozmachu Číny?
