Záběr z filmu Zemřít jako muž režiséra Joãa Pedra Rodriguese.

Úspěšný film s nejistou budoucností

Na mezinárodních festivalech na sebe výrazně upozornila mladá generace portugalských filmařů. Ale na domácí scéně, kde se stát v oblasti kultury přestává v důsledku krize angažovat, se menší producenti ocitají čím dál víc v choulostivé situaci.

Zveřejněno dne 25 července 2012 v 14:15
Rosa Filmes  | Záběr z filmu Zemřít jako muž režiséra Joãa Pedra Rodriguese.

„Jak by vypadal svět bez portugalského filmu?“ Filmaři, producenti a filmoví kritici, kteří se k diskuzi o této napůl provokativně položené, napůl znepokojivé otázce sešli u kulatého stolu na předměstí Porta, nejsou v odpovědi zajedno.

Nápad vyzvat je k debatě vzešel z jednoho z neprestižnějších evropských festivalů krátkometrážních filmůCurtas Vila do Conde, který v atmosféře křečovité euforie provázené rozporem mezi národní tvorbou ve znamení rozletu a krize zároveň slavil [7.- 15. července] své 20. výročí.

Mohlo se zdát, že nabitý festivalový program je pouze odrazem vitality a eruptivní tvořivosti, svěžího ovzduší mladé vlny portugalské autorské kinematografie, kterou v poslední době velebí ve svém oficiálním výběru filmů všechny velké festivaly. Kinematografie, kterou reprezentuje například João Pedro Rodrigues (Morrer Como Um Homem, Umřít jako muž), jenž představil skvělý krátkometrážní snímek na květnovém festivaluv Cannes a který bude v srpnu soutěžit v [italském] Locarnu s novým dlouhometrážním filmem. Kinematografie, jež vybojovala na únorovém Berlinale jednak Zlatého medvěda za krátkometrážní snímek Rafa režiséra João Salavizy, ověnčeného již před třemi lety Zlatou palmou, jednak cenu [Alfreda Bauera] za díla otevírající nové obzory za filmTabu režiséra MiguelaGomese, který se prodal už do 46 zemí.

Vláda odebrala kultuře ministerstvo

Producent Luis Urbano se přesto netváří nijak nadšeně. Mikrogalaxii jeho filmové produkce hrozí již několik měsíců záducha. Pravicová vláda, která se před rokem ujala moci, založila svou politiku na populismu odmítajícím jakkoliv se angažovat ve prospěch umění do té míry, že vláda nakonec kultuře odebrala i ministerstvo a zmrazila dotace filmovému institutuICA, jehož pokladna zeje prázdnotou. „Z historického hlediska stát nikdy neposkytoval peníze na kinematografii přímo,“ vysvětluje Urbano. „Dřívější systém, který dnes již nefunguje, byl založen na mechanismu financování filmové tvorby z televizní reklamy.“ Ze zákona profitovaly stejným dílem filmová tvorba i výborná lisabonská Cinematéka, ale vývoj trhu a posléze jeho zhroucení v důsledku hospodářské krize tento systém nakonec udolaly.

Newsletter v češtině

Krize je v podstatě dvojí. Finanční pomoc, na niž získaly některé projekty nárok, nebyla nikdy vyplacena. A stát zmrazil dotace ICA, který tak na letošní rok nevypsal žádné dotační řízení. „Pro portugalskou kinematografii to znamená nulový rok,“ konstatuje Urbano. Jeho společnost O Som e a Fúria, stěžejní pilíř nového lisabonského autorského filmu, který nyní produkuje i filmy Manoela de Oliveiry (filmař se chystá natočit v Brazílii ve svých téměř 104 letech další dlouhometrážní snímek), spočívá na dostatečně silných základech, než aby jí hrozilo bezprostřední nebezpečí. V Urbanově okolí ale mnozí producenti končí s aktivitou nadobro a herci, režiséři a technici jsou vystaveni bleskurychlé pauperizaci.

Film dělá zemi dobrou reklamu

Shodou okolností právě v předvečer zahájení festivalu odhlasoval parlament návrh nového zákona o kinematografii. Ten by měl systém poskytování finančních prostředků přehodnotit a jejich objem zdvojnásobit, což by mohlo filmovou tvorbu opět nastartovat. Zákon má být vyhlášen 24. července, přes léto se bude jednat o náležitostech jeho implementace, v platnost by měl vstoupit začátkem září. Zatím tu ale není žádná záruka toho, že peníze budou do systému nality ještě před koncem roku.

Nová opatření se sice dočkala kladného ohlasu téměř ze všech stran, nicméně hněv vůči politické moci nijak neutuchá. Mnohé hlasy kritizují oportunismus vlády, jíž chybí kulturní politika a která si v novém zákoně, jejž navrhla a uložila k ledu levice a poupravila a nechala odhlasovat pravice, našla prostředek, jak si zachovat tvář, aniž by musela ze státní pokladny vydat jediný cent. „Na začátku roku jsme byli mrtví,“ tvrdí filmař João Nicolau. „Ocenění, které získali Salaviza a Gomes, přišla jako nečekaný zázrak. Vláda nemohla popřít, že Portugalsko na mezinárodní scéně díky filmu zazářilo, a byla nucena reagovat.“ „Jako bychom najednou získali medaile na olympijských hrách,“ směje se Miguel Gomes. Když v Berlíně přebíral ocenění za snímek Tabu, vzdal hold nové vlně portugalského filmu, která vznikla právě před padesáti lety: „Díky této tradici [...] jsme těžili z mimořádné tradice svobody, která je nyní ohrožena a která přežívá jen díky schopnosti našich filmů cestovat.“ Debatní kulatý stůl tak mohl na otázku položenou v úvodu odpovědět jinou: „Jak bude vypadat portugalská kinematografie bez zbytku světa?“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma