Vyberte si jazyk
Režiséru Jacquesi Audiardovi se vždy dobře dařilo odhadnout rytmus pouličního života a nořit se do hukotu moderních velkoměst, aby tak svým filmům dodal maximálně autentickou kulisu bílého šumu. V jeho novém filmu Prorok se mu to daří právě v oblasti jazyka: jeho polyglotní vír francouzštiny, arabštiny a korsičtiny je pro producenty titulků asi opravdovým soustem, ale pocit, který v člověku zanechá, je citlivým odrazem multikulturního chaosu, fascinující změti jazyků, která je momentálnímu společenskému a obchodnímu životu světových velkoměst vlastní.
Angličtina samozřejmě ostatním jazykům stále dominuje, ve filmu jako všude jinde. Avšak umělecky zajímavý je právě sílící pocit, že už nemůže být vnímána jako synonymum dominantní reality, ale naopak musí s ostatními jazyky, a tedy i s jinými pohledy na věc, neustále soutěžit. Kolize a zmatky, které jsou toho důsledkem, teď konečně můžeme vidět i v běžném kině.
Mnohojazyčný svět
Milionář z chatrče nebyl lingvisticky ničím převratným – pozoruhodné bylo však to, že film, který byl ze třetiny natočen v hindštině, posbíral tolik Oscarů. Quentin Tarantino – člověk, který měl vždycky pro podobné věci cit - pak v létě zašel ještě o něco dál. Jeho arci-lingvista Plukovník Hans Landa v Hanebných parchantech afektovaně žongluje mezi angličtinou, francouzštinou, italštinou a svou drahou Muttersprache jako nějaký SS bálový konferenciér. Tarantino ví, že žijeme v mnohojazyčném světě – což byla na jeho filmu asi jediná opravdu nová věc.
Ale Prorok – film, který je o několik stupňů blíže „uměleckému“ konci spektra – je však mnohem sofistikovanější, než oba tyto snímku dohromady. Audiardův film je od začátku postaven na snaze zdramatizovat kulturní rozdíly: jazyk a schopnost jej používat, jsou proto klíčové. Skutečným oficiálním jazykem je ve vězení francouzština, ne angličtina, děj filmu a Malikův (Tahar Rahim) vzestup k moci se však odvíjejí od jeho schopnosti mluvit plynně i dalšími jazyky. Po tom, co je naverbován Korsičany, se nejprve naučí číst a posléze začne dialektu, kterými se jeho bossové mezi sebou soukromě domlouvají, bez jejich vědomí rozumět.
Prorok, film globalizovaného světa
Právě v tomto smyslu je snad Malik příslovečným prorokem, více než díky jasnovideckým scénám, které Audiard na jeho postavu přilepuje. Malik doslova vidí dál než ostatní postavy, protože jako jediný mluví třemi, ne dvěma jazyky, a je proto schopen ve vězení odhadnout záměry jak korsické, tak arabské kliky, a následně jich využít jednu proti druhé. Film tak ukazuje temnou stránku jazyka – jeho spojitost s mocí, schopnost vyvolat pocit sounáležitosti i exkluze. Rozumí i tomu, že jazyk není statický a že chyby, nedorozumění a nepochopení mohou být vítanými nástroji v rukou pohotových hráčů jako je Malik. Globalizovaný svět potřebuje více filmů jako je Prorok – svižných, bystrých a oportunistických. Po mnoha scénářích, o které filmoví tvůrci s příchodem mobilních telefonů přišli, co takhle zkoumat možnosti, které tyto nově vykopané sémantické tunely nabízejí?
Malikův příběh kráčí kupředu právě tímto směrem, přičemž však nevíme téměř nic o jeho minulosti, kromě destabilizujícího pocitu, že je pofranštěným Bérem, žijícím na okraji moderní společnosti a stejně odtrženě od svých arabských kořenů. Uvízlý v kulturním vakuu, Malik si musí svůj osud sám vytvořit – lekce pro náš všechny žijící ve stále komplikovanějším světě. Je proto téměř zástupcem rychle rostoucích rasově a jazykově smíšených mas, které po věku starých monokultur nastupují. To oni budou vzkvétat mezi rychle se proplétajícími a stále hůře pochopitelnými vztahy světových mocností. Nastává hodina vagabundů, prostředníků, velvyslanců a středních manažerů. Jinými slovy: Malik je naše budoucnost.
