Vyberte si jazyk
Jednou měsíčně se asi padesát mladých lidí schází v módním baru v centru Istanbulu. Vyměňují si mezi sebou poslední novinky, navštívenky a nabídky zaměstnání. To vše v němčině. „Němčina je můj rodný jazyk,“ říká sedmatřicetiletá realitní makléřka Emine Sahinová, která organizuje tato měsíční setkání pro německé Turky, kteří se stejně jako ona rozhodli usadit na březích bosporské úžiny.
„Tendence Turků navracet se do země původu jen poroste. Tím, že Evropa zažívá krizi, tam už pro mladé absolventy s mezinárodním profilem není tolik pracovních příležitostí,“ domnívá se mladá žena se světlýma očima. Naopak Turecko se svojí dynamickou společností a hospodářským růstem à la Čína „nabízí více perspektiv,“ pokračuje Emine, která se narodila v Ankaře, ale vyrostla v Německu, kam její rodiče emigrovali, a která sama sebe považuje za „vzor integrace“.
Fantazírování o turecké invazi
Padesát let poté, co do Německa přišli v roce 1961 první „hostující pracovníci“ (Gastarbeiter), se migrační toky mezi Tureckem a Německem obracejí. V Německu žijí více než tři miliony Turků. V roce 2009 už ale počet těch, kteří se vraceli do Istanbulu (zhruba 40 000 lidí), převyšoval počet odcházejících (přibližně 30 000). Děti a vnuci tureckých přistěhovalců se vydávají opačným směrem. Tento jev odporuje fantazírování o invazi tureckých pracovníků v případě vstupu země do EU.
V Německu dnes podle studie německého institutu Futureorg třetina studentů s dvojí národností uvažuje o kariéře v Turecku. Německé podniky pochopily, jak tento potenciál využít. Turecká pobočka Mercedes-Benz vyhrazuje německým Turkům 30 % postů vedoucích pracovníků. „Euro Turkům“ se pro jejich dvojí kulturu rovněž otevírají brány vládních institucí. „Turecko se velice rychle rozvíjí a lidí, jako jsme my, je zapotřebí,“ konstatuje Ilker Astarci, který se narodil a vystudoval v Belgii a který před nedávnem nastoupil do funkce poradce premiéra Recepa Tayyipa Erdogana. „Je tu víc příležitostí než v Evropě a považoval jsem za důležité přijet pomoci mé zemi původu, Turecku.“
„Ve čtrnácti jsem moc dobře nevěděla, ke které kultuře vlastně patřím“
Volání Bosporu láká všechny Evropany tureckého původu, kteří přijíždějí v hojném počtu z Belgie, Nizozemí, Rakouska nebo z Francie. „Dostávám čím dál víc životopisů mladých francouzských Turků. Zejména dívek,“ tvrdí Hatice Luisová, ředitelka pobočky jedné logistické společnosti v pařížském regionu. Někteří Turci považují Istanbul za dveře, které jim umožní uniknout tlaku rodiny. Dvaatřicetiletá Hatice, třetí z šesti dcer, vyrůstala v Clichy-sous-Bois (Seine-Saint-Denis, pařížské předměstí). „Bydleli jsme v třípokojovém bytě v desátém patře. Dětský pokoj sloužil rodičům jako krejčovská dílna,“ vypráví Hatice. „Můj otec pochází z malé vesnice a nechtěl, aby jeho dcery studovaly, ale mě zachránili učitelé na gymnáziu, kteří se úžasně angažovali.“ V roce 2001 přijela konečně do Istanbulu, „jediné destinace, proti které rodiče nemohou nic namítat,“ říká další „repatriantka“.
Evropští Turci druhé nebo třetí generace často sní o návratu k rodinným kořenům. „Vždycky jsem chtěla žít v Istanbulu, tvrdí Pinar Kiliçová z Frankfurtu, která v roce 2006 nastoupila do turecké pobočky Google. Cítím se Turkyní, i když jsem žila pětadvacet let v Německu. Doma jsme mluvili turecky, jedli po turecku.“
Emigrace do Turecka také nese stopy hledání identity. Hatice, která byla dlouhou dobu „frustrovaná z toho, že není považována ani za Turkyni v Turecku, ani za Francouzku ve Francii,“ našla v Istanbulu kompromis: je to „evropské město, které má v sobě něco orientálního, tak jako my,“ říká. „Já jsem ale nesporně Francouzka, i když jsem občanství získala teprve nedávno. Uvědomuji si to od té doby, co jsem v Turecku,“ upřesňuje. Totéž cítí i Emine, která se považuje za „Němku s tureckými kořeny“. „Ve čtrnácti letech jsem moc dobře nevěděla, ke které kultuře vlastně patřím,“ usmívá se.
Istanbul představuje pro děti imigrantů šok
Cílem Aliho Koça, který přišel do Turecka v roce 2004 z jedné vesnice ve Vosges, bylo lépe ovládat jazyk a objevit zemi svých rodičů. „Tak jako mnoho jiných jsem znal pouze jednu tureckou vesnici, kde jsem trávil dva měsíce letních prázdnin,“ vysvětluje Ali. „Způsobem myšlení se považuji spíš za Francouze a kulturně jsem spíš Turek. Jinak mám ale vazbu na model, v němž jsem vyrostl: sociální mix, přístup ke stipendiím, ačkoliv můj otec dostával jen minimální mzdu. To tady není možné.“
Migrace mezi Evropou a Tureckem roste u vysoce kvalifikovaných mladých lidí ve věku do 35 let, kteří v Turecku nacházejí lepší uplatnění než v Evropě. Mnohdy je znechutila diskriminace, s níž se setkali v evropských společnostech, anebo debata o integraci. „Nemyslím si ale, že by nějaká špatná zkušenost nebo nedostatečná integrace byla hlavním důvodem jejich odchodu do Turecka,“ domnívá se americká vysokoškolská profesorka Susan Rottmanová, která tento jev studuje. Pro děti z tureckých emigrantských rodin představuje objev Istanbulu „skutečný šok,“ potvrzuje Ali Koç. Po příjezdu do Turecka člověk kulturní rozdíl hned pocítí.
