Vyberte si jazyk
Před několika měsíci jsem dával rozhovor jednomu malému zakulacenému muži, španělskému televiznímu moderátorovi, kterého jsem nikdy předtím neviděl, ale kterého zná ve Španělsku každé dítě: Jordimu Évoleovi. Dříve spolumoderoval jednu noční televizní show. Setkali jsme se jednoho chladného sobotního rána u Braniborské brány.
Évole mě tehdy požádal, abych hovořil o Německu – jako syn španělských přistěhovalců, ale hlavně jako Němec. Chtěl po mně vysvětlit, co my Němci děláme dobře a co oni Španělé dělají špatně. Évole má jeden z neúspěšnějších programů ve španělské televizi. Je investigativním novinářem a zároveň komikem.
Co čekal, že mu na to řeknu? Že ekonomiku nelze brát vážně, když je založena na slunci, pomerančích a nadměrné zástavbě středomořského pobřeží? Že by španělské fotbalové kluby neměly dlužit 750 milionů euro [19 miliard korun] na daních? Že podle nejnovějších údajů mezinárodního srovnávacího výzkumu vzdělávacích systémů PISA provedeného Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj se španělští žáci nezlepšili i přes rekordní výběr daní před krizí?
Nedávno jsem o tom rozhovoru dost přemýšlel. Také o španělské hospodářské krizi a o tom, zda opravdu vím, jak se věci v mém rodném Španělsku skutečně mají.
Vzpomínky na Španělsko
Moji rodiče jsou původem zemědělci z Andalusie, kteří se přestěhovali do Německa v 70. letech a až do důchodu pracovali v továrně na pneumatiky v Hanau u Frankfurtu. Můj otec chodil do školy čtyři roky. Neměli žádné učebnice. Učitel používal starou encyklopedii. Můj otec se dostal k písmenu D, možná F. V každém případě bylo vzdělání, které mu jeho země poskytla, ostudné. V 17 emigroval.
Já jsem se narodil ve Španělsku, mám španělské jméno, mluvím španělským tempem, mám španělský pas a jsem šťastný, že Španělsko vyhrálo Mistrovství Evropy ve fotbale. Ale žiji v Německu, kde jsem chodil do školy a kde dnes pracuji.
Moje nejintenzivnější vzpomínky na Španělsko se datují 25 let zpátky, i když jsem tu zemi od té doby navštěvoval. Jsou to letní vzpomínky z dětství. Má rodina byla součástí karavany gastarbeiterů (přistěhovalců, kteří přišli do Německa v poválečných letech), kteří každý rok naložili svůj Opel a jeli domů do Španělska, nejdříve do Francie a poté podél středomořského pobřeží do vesnice mých rodičů. V autě jsme na cestě vždy strávili 30 hodin a stavěli pouze na čerpacích stanicích. Otec si u volantu zapaloval jednu cigaretu od druhé. Zadní sedadlo bylo vyhrazeno mně, mým dvěma bratrům a jednomu zavazadlu. Ty cesty jsem miloval.
Španělsko dnes
Po zmíněném rozhovoru s Jordim Évolem jsme se rozhodl podniknout tuto cestu ještě jednou. Jet podél pobřeží jako za starých časů, ale mít víc času na povídání s lidmi. Chtěl jsem, aby mi vysvětlili, co se stalo se Španělskem, zemí, která mě někdy přiváděla k šílenství. Ani jsem nevěděl přesně proč. Mohla to být neschopnost vyplodit něco smysluplného, nechutná všudypřítomná zástavba či snad troufalost, s níž Španělé očekávají pomoc ze záchranného fondu?
Prvním skutečným španělským velkoměstem, které si pamatuji, je Barcelona. Právě tam začíná moje cesta. Tehdy to nebylo město butikových hotelů a tapas ve čtvrti Barri Gòtic ani město romanistiky, v němž se studenti učí španělštinu a hledají smysl života. Za mého dětství to bylo město bez dopravního obchvatu. Ještě nebyl postaven. Můj otec nesnášel anarchii místní dopravy, automobily Seat, Guardii Civil [Civilní gardu], která na počátku 80. let přišla o Frankovu protekci, ale nikoliv nechutnou aroganci. I přes horko nás matka nutila zatáhnout okénka. Říkala, že na semaforech čekají na německá auta různí šejdíři. Barcelonu jsem nesnášel.
V roce 2012 je to něco úplně jiného. Přijíždím poté, co španělský premiér Mariano Rajoy připravil Evropu na možnost, že záchrana španělských bank by mohla stát 100 miliard euro (2,5 bilionu korun). Předtím se nechal slyšet, že Španělsko nikdy žádnou pomoc potřebovat nebude.
V hotelovém pokoji se dívám na televizní zprávy. Jako obvykle se skládají ze dvou částí: hororového filmu a hodiny pohádky. Stále více vkladatelů vybírá své účty, španělské autonomní společenství Kastilie-La Mancha zavírá 70 škol, nezaměstnanost dosahuje téměř 25 % - to je horor. V hodinové pohádce se hovoří o španělské fotbalové reprezentaci.
Po chvíli sledování zpráv ve Španělsku pochopíte, proč je polovina vysílacího času věnována sportu. Kdyby tomu tak nebylo, lidé by se zbláznili. Všechno se točí kolem krize. Opravdu všechno. Hypermarket s potřebami pro kutily nabízí 200 pracovních míst a dostane 12 000 žádostí o zaměstnání. Vysokoškoláci tají své tituly, aby mohli konkurovat lidem s nižší kvalifikací. V Asturii dochází k pouličním střetům stávkujících horníků s policií. Rostou prodeje trezorů.
To nejsou zprávy. To je teror.
