Vyberte si jazyk
Dvacet let existence Výmarského trojúhelníku je především příběhem zklamání. Vytvořit pevný svazek, který by se měl stát motorem rozšířené Evropy, se Varšavě, Paříži a Berlínu doposud nepovedlo. Nicméně není vyloučeno, že se jim to v budoucnu skutečně podaří. Neúspěchy minulosti lze částečně připsat na vrub přehnaným politickým ambicím Polska i krátkodobé vizi a nedostatku zájmu ze strany německých a francouzských představitelů, kteří nás, Poláky, dlouho považovali za chudé příbuzné.
Berlín a Paříž mají v dobré paměti, že se v roce 2003 marně snažily Varšavu přesvědčit, aby odmítla americkou invazi do Iráku. Trojúhelník nefungoval ani tehdy, když se [v roce 2005] západní Evropa a Rusko dohodly na výstavbě plynovodu Nord Stream, který Polsko obchází. Sjednocující efekt neměl ani během konfliktu mezi Gruzií a Ruskem [v roce 2008], kdy se jak polský, tak francouzský prezident snažili dostat do Tbilisi dříve než ten druhý.
Neformální rámec
Trojúhelník fungoval pouze jako neformální rámec pro různá setkání a prohlášení, jejichž realizace závisela jen na dobré vůli politiků. Tato vůle dost viditelně scházela v roce 2006, když se Lech Kaczyński urazil kvůli vyobrazení své osoby v karikatuře v jednom německém deníku a výmarský summit jednoduše zrušil. Tím, že se polský prezident Bronisław Komorowski ve Varšavě k Angele Merkelové a Nicolasi Sarkozymu připojil, ukázal, že polsko-německo-francouzská diskuzní platforma musí získat na důležitosti, zejména ve stávajícím a pro EU velice obtížném kontextu, kdy se Evropa obává rozdělení na státy eurozóny a ostatní.
Všichni tři vrcholní představitelé vyjádřili přání, aby se setkání v rámci Výmarského trojúhelníku nadále uskutečňovala pravidelně. Rovněž se počítá s organizací společné schůzky s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Z čehož lze usuzovat, že oživení trojúhelníku může být korunováno úspěchem.
Plošná spolupráce
Tato spolupráce by se však v daném rámci určitě neměla omezovat na výroční setkání v překrásném paláci, které by bylo vyhrazeno jen úzkému kroužku nejvýznamnějších polských, německých a francouzských politiků. Činnost trojúhelníku by se měla rozšířit i na celou politickou třídu těchto tří států a na spolupráci mezi vědci, komunálními politiky a na výměny mládeže.
Zkusme si představit situaci, ve které politici těchto tří států vyjednávají o podmínkách společné strategie pro energetickou politiku EU, zatímco ředitelé výzkumných ústavů a starostové obcí podepisují trojstranné dohody o spolupráci. Anebo jiný scénář: EU přijímá sankce proti režimu Alexandra Lukašenka, zatímco polské, německé a francouzské univerzity otevírají své brány běloruským studentům.
Jak skvělým způsobem ukazuje příklad francouzsko-německé spolupráce trvající posledních 50 let, jednou nastavená a pevně ukotvená spolupráce přetrvá a odolá politickým změnám. Podle této hypotézy by pak vlastně žádné oživování už nebylo zapotřebí.
Pohled z Německa
Nezjednodušujme
Bilance Výmarského trojúhelníku se od jeho založení v roce 1991 blíží nule, domnívají se politologové Daniela Schwarzerová a Kai Olaf-Lang na stránkách listu Die Zeit.Francie prokázala chudokrevnost, neporozumění a někdy i aroganci, zatímco Polsko uvízlo v „Kaczynského efektu“. Avšak Německu, které se musí vypořádat s rostoucími požadavky svých šestadvaceti evropských partnerů“, trojúhelník nabízí „vhodný doplněk intenzivního partnerství s Francií“, domnívají se badatelé. Pokud ovšem budou „Paříž, Berlín a Varšava stále jen skákat ze summitu na summit, aniž by spolu spolupracovaly i v mezičase“, zůstane trojúhelník bez patřičného politického významu i nadále. „Na tom by nebylo nic hrozného. V tom případě by však politici měli dát mýtu o triu evropského významu nadobro sbohem.“
