Vyberte si jazyk
Proces klimatického oteplování, podporovaný emisemi skleníkových plynů vznikajících následkem nešetrného používáním fosilních paliv, byl doposud zpomalován díky některým „přírodním uhlíkovým zásobárnám“ (1), které pohlcují přibližně polovinu oxidu uhličitého vypouštěného do atmosféry.
Ale kolik dioxidů uhlíku zemské ekosystémy zachycují a vypouštějí přesně? Právě na tuto otázku se pokoušelo najít odpověď několik stovek vědců zapojených do projektu „CarboEurope“. V letech 2004 až 2008 sledovali uhlíkové procesy ve zhruba stovce evropských kontinentálních oblastí (od pobřeží Atlantiku po Ural), přesněji v pásmu lesů, luk, v kulturních oblastech a v menší míře na rašeliništích. Při výzkumu byly brány v potaz všechny reprezentativní dřeviny EU a všechna zeměpisná pásma. Celková „uhlíková bilance“ přinesla zajímavé výsledky.
Vyplývá z nich, že zemské ekosystémy kontinentální Evropy skutečně vytvářejí uhlíkové zásobárny. I přes regionální rozdílnosti je v průměru „přibližně 20 % emisí oxidu uhličitého, které se uvolňují při spalování fosilních paliv, pohlcováno touto biosférou. V měřítku evropské pětadvacítky je to ale jen 10 %.“ Pokud bychom navíc v tomto druhém případě brali v úvahu vliv metanu a oxidu dusného, jejichž dopad na klimatické oteplování je i přes jejich menší množství vyšší než u dioxidu uhlíku, dostali bychom se dokonce k neutrální bilanci.
„Téměř 60 % uhlíkových zásobáren kontinentální Evropy se nachází ve východních zemích, především v Rusku,“ pokračuje účastník našeho rozhovoru. „Dlouhodobě skladovat oxid uhličitý dokážou v přírodě nejefektivněji lesy,“ domnívají se vědci, nicméně zásadní roli hrají i louky, například tím, že zachycují více uhlíku v půdě než lesní oblasti. Naopak černým místem jsou obdělávané půdy: „Můžeme konstatovat, že obdělávaná půda je zdrojem uvolňování emisí, a ne prospěšnou zásobárnou. Evropské zemědělství produkuje pouze malé množství oxidu uhličitého, ale je velkým zdrojem další skleníkových plynů, jako je metan nebo oxid dusný.“ Jedná se zřejmě o důsledek některých praktik intenzivního zemědělství.
Studie mimo to přináší další důležité údaje týkající se schopnosti lesů zachycovat oxid uhličitý. „Pokud se na situaci díváme z širšího prostorového a časového hlediska, všimneme si, že prvořadým faktorem, který ovlivňuje tuto schopnost, je stáří lesa, ale vliv má rovněž ukládání atmosférického dusíku.“ Navíc i ty nejstarší lesy nadále akumulují uhlík, ačkoliv jsme se doposud domnívali, že je jejich bilance neutrální. To je bod, který bude zajímat země, na jejichž území se nacházejí významné lesní plochy. Nyní zbývá prozkoumat, jak s těmito „zásobárnami“ nejlépe zacházet, aby se zachovala, resp. zvýšila jejich výkonnost.
(1) Přírodní uhlíková zásobárna je přírodní rezervoár, který pohlcuje uhlík z atmosféry a přispívá ke snižování množství CO2 v ní obsaženého. Hlavní přírodní uhlíkové zásobárny dnes tvoří oceány a určitá rostlinná prostředí.
