Vyberte si jazyk
Když Slovinsko před deseti lety vstupovalo do Evropské unie, jeden z místních euroskeptiků se pokusil o parafrázi slavného vtipu komické čtveřice bratrů Marxových o tom, jak si najmout právníka. Máme my Slovinci nějaké problémy? Vstupme do EU! Budeme jich sice mít ještě víc, bude tu však i Unie, aby je řešila. A takto se na EU mnoho Slovinců skutečně dívá: je užitečná, ale přináší s sebou i nové problémy (nařízení a pokuty, finanční požadavky na pomoc Řecku atd.). Stojí pak za to, EU bránit? Skutečnou otázkou samozřejmě je, o jaké EU se bavíme.
Před sto lety se anglickému spisovateli G.K. Chestertonovi podařilo jasně vyjádřit podstatu problému, kterému čelí kritici náboženské víry. „Ti, kteří se do boje s církví pustí ve jménu svobody a humanity, nakonec svobodu i humanitu odvrhnou, jen aby mohli bojovat proti církví... Záležitosti Boží se sekularistům zničit nepodařilo; pokud je to však uklidní, záležitosti lidské pokazili dostatečně.”
To však neplatí jen pro odpůrce náboženství, ale i pro jeho obhájce. Kolik obránců víry začalo svůj boj útoky na laickou kulturu, aby nakonec jakoukoliv smysluplnou formu náboženské zkušenosti opustili? Stejně tak existuje množství liberálních bojovníků, natolik chtivých bít se s protidemokratickým fundamentalismem, že nakonec zavrhnou svobodu a demokracii vůbec. Zatímco „teroristé” jsou připraveni zničit svět vezdejší z lásky ke světu budoucímu, naši vlastní vojáci války s terorismem jsou schopni zlikvidovat svůj demokratický svět z nenávisti k tomu muslimskému. Někteří z nich cítí takovou lásku k lidské důstojnosti, že jsou dokonce ochotní legalizovat mučení - nejhorší formu degradace lidské důstojnosti - aby důstojnost bránili.
A neplatí to nakonec též o nedávném vzmachu obránců Evropy proti imigrační hrozbě? Horliví ochránci judeokřesťanské tradice jsou ve svém nadšení též připraveni odvrhnout skutečnou podstatu křesťanského dědictví: to, že každý jednotlivec má přímý přístup k univerzalitě Ducha svatého (či dnes k lidským právům a svobodám) a že se na této univerzální dimenzi mohu podílet přímo, bez ohledu na svou sociální pozici v globálním společenském řádu.
„Skandální” Kristova slova z Lukášova evangelia na tuto univerzalitu, která jakékoli společenské hierarchie ignoruje, přímo odkazují: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.” (Lk, 14:26) Rodinné vztahy zde představují jakékoliv etnické či hierarchické společenské vztahy, které určují naši pozici v globálním řádu věcí. „Nenávist”, kterou zde Kristus káže, tak není protikladem křesťanské lásky, ale jejím přímým výrazem: to láska nám přikazuje „vymanit se” z naší organické komunity, do které jsme se narodili, neboli, jak říká apoštol Pavel, pro křesťana neexistují ani muži či ženy, ani Židé či Řekové. Není tedy žádným překvapením, že z hlediska těch, kdo se plně ztotožňovali s určitým způsobem života, byla Kristova zvěst absurdní či traumatická.
Slepá ulička, ve které se Evropa nachází, má však mnohem hlubší důvody. Skutečný problém je v tom, že kritici protiimigrační vlny, kteří by měli cenné jádro evropské tradice hájit, se místo toho omezují na nekonečné rituály vyzpovídávání se z hříchů, kterých se Evropa sama dopustila, pokorného uznávání omezenosti evropského dědictví a oslavování bohatství jiných kultur.
Slavné řádky z básně Druhý příchod W. B. Yeatse naši momentální situaci dokonale shrnují: „Ti nejlepší postrádají jakékoliv přesvědčení, zatímco ti nejhorší jsou plni bouřlivé náruživosti.” Yeatsova slova zde zcela vystihují současný konflikt mezi neduživými liberály a vášnivými fundamentalisty z řad muslimů i křesťanů. „Nejlepším” se už nedaří plně se zapojovat do dění, zatímco ti „nejhorší” se v rasistickém, náboženském a sexistickém fanatismu plně angažují. Jak tuto situaci změnit?
Východisko by nám mohla ukázat nedávná diskuze v Německu. Loni v říjnu prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová na mítinku mladých členů své konzervativní Křesťansko-demokratické Unie: „Multikulturní přístup, který říká, že jednoduše žijeme vedle sebe a šťastně jedni s druhými, selhal. Naprosto selhal.” Merkelová tak souhlasně reagovala na debatu o tzv. Leitkultur (dominantní kultuře), která se odehrála před několika lety, když konzervativci trvali na tom, aby byl každý stát založen na dominantním kulturním prostoru, který by členové jiných kultur zde žijící, museli respektovat.
Místo nářků nad nově vznikající rasistickou Evropou, nás podobná prohlášení vyzývají k sebekritičnosti, k tomu, abychom se sami sebe zeptali, do jaké míry náš vlastní abstraktní multikulturalismus přispěl k tomuto smutnému stavu věcí. Pokud se všechny strany nedokáží shodnout na určité slušnosti, nebo ji alespoň respektovat, změní se multikulturalismus jen v právně regulovanou formu vzájemné ignorance či nenávisti. Konflikt týkající se multikulturalismu je beztak již dnes problémem Leitkultur: nejedná se o střet kultur, ale o střet různých vizí o tom, jak vedle sebe mohou a mají různé kultury existovat a jaká pravidla a praktiky musí sdílet, pokud spolu skutečně žít budou.
Bylo by proto chybou zaplést se do liberální hry o tom, „kolik tolerance si můžeme dovolit”: máme tolerovat, že nepouští své děti do státních škol? Že nutí své ženy, aby se oblékaly určitým způsobem? Že praktikují dohodnutá manželství či týrají homosexuály? V těchto rovinách nejsme samozřejmě dostatečně tolerantní nikdy, anebo jsme až příliš tolerantní a práva žen, gayů a jiných skupin opomíjíme. Jedinou možností, jak situaci zlomit, je nabídnout pozitivní univerzální projekt, na kterém se všichni účastníci shodnou, a společně za něj bojovat. Existuje mnoho front, na kterých „nejsou muži či ženy, Židé či Řekové” - od ekologie až po ekonomiku.
Před několika měsíci se na okupovaném Západním břehu stal malý zázrak: k palestinským ženám, které zde demonstrovaly proti izraelské zdi, se přidala skupina židovských lesbiček z Izraele. Počáteční vzájemná podezřívavost se rozplynula v momentě první konfrontace s izraelskými vojáky, kteří zeď hlídali. Objevila se zázračná solidarita, ve které tradičně oděná palestinská žena objala izraelskou lesbičku s na fialovo obarvenými vlasy - žijící symbol toho, jaký by náš boj měl být.
Slovinský euroskeptik se tak možná se svým sarkasmem à la Marx brothers nestrefil. Místo toho, abychom ztráceli čas s analýzou nákladů a výnosů, které nám naše členství v EU přináší, měli bychom se soustředit na to, co EU skutečně přestavuje. Funguje v prvé řadě jako regulátor vývoje globálního kapitalismu a občas též flirtuje s konzervativním hájením své tradice. Obě cesty vedou k jejímu zapomenutí a marginalizaci. Jedinou cestou z této situace ven je možnost evropského znovuoživení naší tradice radikální a univerzální emancipace. Našim úkolem je učinit krok za pouhou toleranci ostatních, k vytvoření pozitivní emancipační Leitkultury, která by byla schopna podpořit skutečnou a autentickou společnou existenci. Nerespektujme pouze druhé, nabídněme jim společný boj - naše dnešní problémy jsou nám společné.
