Vyberte si jazyk
Loni v prosinci vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. K uskutečnění této změny evropských smluv bylo zapotřebí téměř deseti let. Většina vyčerpaných účastníků namáhavých jednání se shodla na tom, že o nové reformě se v dohledné době nedá uvažovat. Zůstává otázkou, jestli pod vlivem řecké krize nevzroste potřeba upravit žádoucím způsobem články smlouvy týkající se veřejných financí a rozpočtu. Každopádně není příliš pravděpodobné, že se navzdory krizi objeví nové pokusy modifikovat smlouvu, a potrestat tak nenapravitelné provinilce odebráním jejich hlasovacího práva, či dokonce vyloučením z měnové unie.
Asi jen málokterého Evropana napadlo, že se o úpravě Lisabonské smlouvy bude mluvit tak záhy. Mnozí doufali, že Evropská unie díky ní konečně vstoupí do fáze vnitřní konsolidace a vnějšího upevňování. Možná byla tato představa už od začátku poněkud unáhlená, neřku-li odstřižená od reality. Každopádně finanční krize a krize veřejného dluhu ji více méně pohřbily. Místo toho se hovoří o nebezpečí řecké kalamity pro eurozónu. Místo toho se občané a politici obávají o stabilitu eura a soudržnost měnové unie. Rychlost, s jakou političtí představitelé jednali v posledních dnech, aby zabránili bankrotu řeckého státu, odráží deziluzi, ale rovněž paniku. Nejedná se už pouze o Řecko, ale celá záležitost vykazuje rysy „Operace zachraňte euro“. Je stabilita jednotné měny skutečně ohrožena finanční situací země, která představuje pouze velice skromnou část evropského ekonomického celku? Ještě před několika měsíci by nikoho nenapadlo klást si ani takto jednoduchou otázku.
Mír už není dostačující motiv sjednocení
Je existence měnové unie, tohoto údajného společenství sdíleného osudu, skutečně tak nezvratná, jak to tvrdili její zakladatelé? Usiluje EU opravdu o stále sevřenější unii mezi svými národy? A přejí si ostatně tyto národy vůbec něco takového? Vzhledem k vášním zmítajícím veřejností v souvislosti s řeckou krizí by se o tom dalo pochybovat. Očividně se nacházíme ve fázi, kdy se některé jistoty začínají hroutit. Navíc evropští vrcholní představitelé si už jistou dobu stěžují na „renacionalizaci“, přičemž podezíravě hledí k Berlínu. Jestliže Němci ztratí důvěru v jednotnou měnu, může se jejich evropské nadšení ještě více rozmělnit. Nic nezní v zemi tak nepopulárně, jako požadavek, aby se Německo ujalo role evropského pokladníka [který za všechny platí]. Názor, že to poslouží německým zájmům, už v atmosféře všeobecné nespokojenosti žádný ohlas nenachází. Tuto nespokojenost pak ještě násobí výzvy na adresu Němců, aby prokázali „solidárnost“, tím spíš, že se většina Němců podle všeho domnívá, že byli „solidární“ až dost, když rezignovali na marku, zatímco Řecko svůj vstup do měnové unie získalo nepoctivou hrou.
Je absurdní začít dávat už nyní sbohem skvělé unijní práci Evropy. Evropskému sjednocování ještě neodzvonilo. Možná jen nadešla chvíle zbavit se některých stereotypů a přiznat si jednu nebo dvě pravdy. První je ta, že dvacet let po pádu Berlínské zdi chybí evropskému sjednocování dřívější dynamika. Druhá je ta, že argument, podle nějž globalizaci můžeme čelit jen tehdy, budeme-li jednotní, evokuje lidem ani ne tak potřebu po sjednocování, jako „prvotní motiv“ války a míru. Vzpomínka na válku se ale vytrácí. A je zcela jasné, co je třeba udělat: chránit to, co máme, zejména pak euro. Netřeba přitom ale minimalizovat vnitřní různorodost ve sféře kulturní, politické a ekonomické, například rozdílnou vizi rozpočtové politiky. Ne všechno lze vždycky ujednotit. Rozmanitost propůjčuje Evropě její šarm, stejně jako je její trvalou slabinou, zvlášť když se poměřuje s jinými světovými velikány. Taková ale Evropa zkrátka je.
