Erdogan pohřbil Atatürka

Fadi Hakura, který působí jako odborník na Turecko v Chatham House, Královském institutu pro mezinárodní záležitosti v Londýně, ve svém nedávno publikovaném článku zpochybnil poměrně dlouho a široce zastávaný názor, že bez Evropy „se Turecko nemůže anebo nechce stát liberální demokracií.“ („Evropská antipatie – Rostoucí Turecko bez EU?“) Jeho argument se opírá o to, že „ačkoliv proces přistoupení země do Evropské unie probíhá dost letargicky, turecká společnost mezitím prochází transformací směrem k větší demokracii, sekularitě a socioekonomickému omlazení ... Evropa dělá obrovskou chybu, že Turecko nechává stranou. Turecko vyčnívá jako skutečný maják naděje a pro mnoho zemí, jak muslimských, tak nemuslimských, je velkou inspirací. Při plánování své budoucnosti se spoléhá jen na sebe. Menší závislost na Evropské unii tak zboří mýtus, že jen Evropa může urychlit liberalizaci Turecka a tím zprostředkovaně i arabských zemí na Blízkém východě.“

Má Hakura pravdu? Jedno je jisté: ottomanská modernizace do velké míry sledovala evropský model. Modernizace byla pojímána jako pozápadňování. Republikánské Turecko se ve své počáteční fázi nechalo velice silně inspirovat autoritářskými modely modernizace v evropských zemích (Německo, Itálie, Sovětský svaz). Po skončení druhé světové války se pro Turecko staly vzorem západní demokracie a po skončení studené války zas Evropská unie.

Vyhlášení kandidatury Turecka na členství v EU v roce 1999 nevedlo pouze k liberální transformaci velice specifického islamistického hnutí v zemi, ale rovněž k vytvoření velice široké proevropské koalice, která zahrnovala dokonce i ozbrojené síly. Mezi léty 2001 a 2005 se na základě konsenzu mezi vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) a hlavní opoziční Republikánskou lidovou stranou (CHP) uskutečnila řada ústavních a právních reforem, které odstartovaly přechod od demokracie pod byrokratickým dozorem k demokracii podle evropských pravidel.

Negativní signály ohledně tureckého přistoupení do EU, které se začaly objevovat po roce 2005, včetně francouzského argumentu – že Turecko vlastně do Evropy nepatří – vedly k podstatnému snížení podpory veřejnosti ke vstupu do EU. V důsledku toho armáda a opoziční strany vedené „sociálně demokratickou“ CHP začaly klást reformám, které prosazovala EU, zuřivý odpor. „Měkká síla“ EU vůči Turecku, která spočívala v tom být vzorem, se znatelně oslabila, ba zmizela úplně.

Včera Turecko v referendu přijalo některé ústavní dodatky, které budou představovat další mílový krok (po reformách z let 2001 až 2005) v cestě za skutečně liberální demokracií. Reformy, které dodatky zavádí jsou v souladu s požadavky vstupního procesu do EU. Instituce EU vedené Evropskou komisí vyjádřily dodatkům svůj souhlas a podporu a prohlásily je za „krok správným směrem“.

Podpora z kruhů EU však zřejmě měla na kampaň před referendem, pokud vůbec nějaký, tak jen velice malý vliv. Všechny hlavní opoziční strany prováděly kampaň proti balíčku ústavních dodatků všemi možnými způsoby. Nový lídr CHP Kemal Kılıçdaroğlu dokonce zašel až tak daleko, že obvinil představitele EU z přijímání úplatků od AKP, aby balíček podpořili. Některé opoziční kruhy dokonce tvrdily, že je nutné dodatky odmítnout, aby se zabránilo tomu, že Turecko „bude ovládat Washington a Brusel“.

Mluvčí tábora zastánců přijetí dodatků, který vede vládní AKP, dávali při obhajobě balíčku reformy jen velice málo do souvislosti s EU a místo toho raději zdůrazňovali potřebu ukončit byrokratické poručnictví režimu, zúčtovat s vojenskými puči a přijmout lidovou ústavu namísto ústavy vojenské, pokračovat v demokratizaci země a dosahovat dalšího hospodářského pokroku.

Reakce

Krok mezi islamismem a demokracií

Jasné ano (58 %), kterým se Turci vyslovili v referendu pro ústavní změny, vyvolalo v Evropské unii řadu reakcí. Podle listu La Stampa jsou hlavní změny, jako omezení role armády v civilním a ústavním soudnictví a v Radě pro národní bezpečnost, dokladem toho, že „se nejedná o detaily, ale o velice významné aspekty, které znamenají soumrak kemalismu a začátek jakési islámské antirevoluce“. „Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan vyšel z lidového hlasování, jehož ústředním tématem bylo zhodnocení osmi bouřlivých let jeho vlády, bezpochyby jako vítěz,“ soudí novinář Enzo Bettiza. Byla to léta „velice komplikovaná co se týče vztahů, které Turecko navázalo jednak s nejistou Evropou, jednak s islamismem“.

„Reformy neudělají z Turecka islámskou diktaturu, jak předpovídají Erdoganovi kritici,“ domnívá se naopak Tagesspiegel. „Přispějí k demokratizaci země, i když Turecku zbývá k dosažení evropské úrovně ještě mnoho práce.“ Země svým „ano“ podle berlínského deníku vyslala „důležitý signál“. K tomu, aby „Turecko přestalo být nedokonalou demokracií a mohlo se začlenit do Evropské unie a jejích hodnot,“ je zapotřebí, jak poznamenává El País, aby „vojáci zůstali v kasárnách a soudci byli pouze ‚chladnými ústy‘ zákona. Rovněž je potřeba, aby docházelo u moci ke střídání,“ tak jako v každé normální evropské zemi. Bukurešťský Adevărulsoudí, že „Turecko hlasovalo pro islamizaci a demilitarizaci“. Deník pak zdůrazňuje, že „Erdoganův silný argument“ – zbavení aktérů státního převratu z roku 1980 imunity – „ztratil na významu“, protože delikt je ode dne konání referenda promlčen. Soudní proces s generály požadovaný Unií tedy neproběhne.