
Avšak výše zmíněné rozhodnutí evropských představitelů bylo nejprve představeno téměř doslovně německou kancléřkou před jejími poslanci! Zdá se, že snad vůbec nevzala v potaz výměnu názorů mezi ostatními evropskými lídry. Jako kdyby v Evropě zkrátka nebyli žádní další hráči.
Samozřejmě, že si všichni uvědomují, že Německo je v Evropě tím nejsilnějším hráčem. Všichni si též uvědomují, že jeho názor má větší váhu než názor ostatních. Ale nemůže mít poslední slovo vždy a ve všem. V politice by se totiž neměla uplatňovat stejná pravidla jako ve fotbale, kde „nakonec vždy vyhrají Němci“, jak pravil jeden bývalý anglický fotbalista.
V reálném světě se však setkáváme s opačným scénářem. Ve fotbale totiž Němci často prohrávají, zatímco v Evropě si vždy prosadí své. Ostatně nenarážejí na vůbec žádný odpor. Dokonce i francouzský prezident je domácím tiskem kritizován za ustavičnou podporu německých návrhů. Ostatní představitelé, jako ministerský předseda Lucemburska Jean Claude Juncker, vyjadřují své obavy z německé hegemonie. Ale stejně je to k ničemu. Kancléřka Merkelová si dělá, co se jí zlíbí. Ohledně Řecka prosadila řešení v podobě odpisu 50 % dluhu a hluboké strukturální reformy se zlatým hřebem v podobě úsporných opatření.
Taková je tedy cena „dárečku“ ve formě restrukturalizace dluhu: úsporná opatření. I když Merkelová v projevu před svými poslanci zmínila, že má k řeckým obětem „respekt“, na realitě rozpočtových škrtů to nic nezmění. To platí nejen pro Řecko, ale i pro další ostře sledované státy jako Itálii, z čehož pramení i Berlusconiho zdrženlivost.
Řecko, stejně jako zbytek eurozóny je tedy vydáno napospas Německu. Když se diskutuje o závažných rozhodnutích a nakonec je prosadí jedna země, která se před ničím nezastaví, ostatní samozřejmě zařadí zpátečku.
Jestliže budeme i nadále pokračovat, aniž by si svůj úhel pohledu prosadily i ostatní státy, nic dobrého Evropu nečeká. To platí zvlášť pro malé státy, nejslabší články řetězu.