Všechny trable Evropy

Dobře víme, že Evropa byla v krizi téměř pořád. Ovšem rozdíl mezi permanentní obavou z krize, kterou naši předkové pociťovali v minulosti, a současnou situací je v tom, že dříve měla Evropa schopnost sebereflexe a sebekritiky. To jí umožňovalo řetězící se krize překonávat. O tuto schopnost však přišla. Dřívější Evropa už zkrátka neexistuje.

[…] Přijde nám těžké přemýšlet o světě bez Evropy. A to ani možná ne pro její vůdčí roli, ale protože je nositelka norem a principů, které platí pro nás i pro budoucí generace. Evropa je způsob našeho bytí a jiný nemáme. Když Evropa odchází, extrémně slábne a mizí, my jen přihlížíme a nevíme, co dělat.

Tři odpovědi na krizi

Napadají nás převážně tři odpovědi. První vyzývá k návratu k osvědčeným řešením v podobě různých druhů pečujícího či sociálního státu.

Druhý typ spočívá v názoru, že podstata krize není výlučně a především ekonomická a tak je třeba provést politické změny. Nejcharakterističtější politická vize je pak federální Evropa spojená silnými vnitřními pouty. Tato sympatická vize je však stará jako sama Evropa a vždy se nakonec ukázala jako chybná. Její hlavní nedostatek spočívá v tom, že ani jedna evropská společnost po federální Evropě netouží. Důvod je prostý. I kdyby se nám tuto novou Evropu vytvořit podařilo, což je velmi málo pravděpodobné, byla by něčím uplně jiným než Evropa, kterou považujeme za náš způsob bytí.

A konečně třetí typ reakce je nejprimitivnější a nejrozšířenější. Stojí na přesvědčení, že hospodářské oživení automaticky zlepší i další oblasti života.

Všechny tyto reakce mají jedno společné: hledají řešení v současnosti. Trváme na tom, že je nutné vše vyřešit teď hned a nejlépe známými prostředky, které jen lépe využijeme.

Víme, co dělat, ale neumíme to

Voláme po obvyklých opatřeních nikoliv proto, že bychom neměli dost představivosti nebo odvahy, ale proto, že jinak jednat zkrátka neumíme. Když se nad tím dobře zamyslíme, dospějeme k tomu, že tím, co dnešní Evropu vystihuje nejlépe, je strach. Není to však obava ze zhroucení společné měny, ale především strach intelektuální a duchovní.

Za stávající nemohoucností Evropy je třeba hledat čtyři velké duchovní a duševní zlomy moderní doby. Tím prvním je rozpor mezi náboženstvím a určitým tajemstvím coby klíčem k pochopení světa a přesvědčením, že náboženství patří do světa pověr. Druhým je nacionalismus a národní stát, který stojí proti hodnotám a praktikám universalismu. Konfrontace mezi utilitarismem, čili hledáním blaha a sklonem jednotlivců omezovat se na opatrné a omezené cíle, představuje třetí zlom. Tím posledním je štěpení mezi demokracií čili společenstvím a liberalismem, jakožto motorem svobody jednotlivce.

To všechno jsme věděli

O současné krizi víme téměř vše. Naši skvělí ekonomové věděli, že dluhové břímě není možné nést věčně, že Řecko už dávno překonalo všechny přijatelné meze a že vymknutí finančních spekulací z rukou vlád povede ke katastrofě.

Dobře jsme si uvědomovali, že populace stárne a katastrofy, které to vyvolá v penzích, zdravotnictví a vzdělávání. [...] Jsou to obecně známé věci, které však politici nechtěli vidět nebo nebyli schopni intelektuálně uchopit.

Brzdil je politický strach

Všechna seriózní řešení by totiž vyžadovala nepopulární rozhodnutí, a právě toho se politici v dnešní demokracii bojí ze všeho nejvíc. Například důchodová reforma, kterou nedávno zavedly téměř všechny evropské státy, měla být zavedena už před deseti lety k dosažení kýžených výsledků. Dodejme, že unijní odborníci na vzdělávání tlačí na to, aby univerzity nahrazovaly odborné školy, což svědčí o naprostém nepochopení faktu, že společenské vědy se opírají o filozofii a přírodní vědy o matematiku. A právě tyto dvě disciplíny přitom patří mezi ty nejvíce podfinancované.

To všechno jsme věděli dávno. Náš problém není v tom, že bychom neuměli předvídat, nýbrž neumím jednat. Nadto mnoho ekonomů nám podsouvalo technické metody na to, jak vybřednout z krize, které nejenže nebyly ekonomicky účinné, ale - co hůř - byly daleko od odstranění zásadních, duchovních a intelektuálních příčin krize.

Demokracie jakožto idea ve své podstatě společenská se musí vztahovat na všechny občany. Musí vyloučit jakékoliv elitářství a brát přitom v úvahu iracionalitu osobní i kolektivní. Aby se daly spojit tyto prvky, je třeba demokratickému společenství vysvětlit, co je přesně v jeho společném zájmu. V případě, že je tento zájem jasně zřetelný, též navodit stav kolektivní emoce (v minulosti se tomu říkalo vlastenectví). Společný zájem přispívá k jednotě občanů více než společné blaho, a to i přes názorové rozdíly na celou řadu otázek.

Nicméně ke stanovení společného zájmu potřebujeme pochopit zájmy jednotlivců či skupin. Také potřebujeme vědět, jak nastavit priority a dotyčné zájmy hierarchicky uspořádat. Pouze konsenzus ohledně této hierarchie nám dovolí jít kupředu a to dále, než jen za zlepšení stávajícího stavu. V této chvíle je to něco nemožného.