Podpořme Ankaru proti Sýrii

Zveřejněno dne 17 června 2011

Necelou hodinu letu od EU vede syrský tyran už čtyři měsíce válku proti svému lidu. Oddíly prezidenta Bašára Asada už zajaly, zmučily, znásilnily, popravily a bombami zabily stovky civilistů. A to za takřka naprostého mlčení, ne-li lhostejného přihlížení zbytku světa. Evropa zavedla sankce – zejména omezila syrským vůdcům možnost vycestovat, uvalila na zemi zbrojní embargo a přerušila přísun hospodářské pomoci – které se však minuly účinkem. Několik málo vedoucích představitelů EU, jak například ve Velké Británii David Cameron, vyzvalo syrský režim, aby ukončil násilí, ale opomnělo přitom připojit skutečnou hrozbu. Výzva k „zastavení masakru v Sýrii“, kterou adresovali intelektuálové Evropské unii, zatím nevedla k mobilizaci, jaké jsme byli svědky v Libyi.

Přitom podmínky k zásahu v Sýrii jsou splněny daleko víc, než tomu bylo v okamžiku, kdy se rozhodovalo o intervenci v Libyi. Ve hře dokonce není ani ochrana civilního obyvatelstva proti hrozbě použití vojenské síly, jako tomu bylo v případě obyvatel Benghází, což v té době OSN stačilo k tomu, aby dala intervenci v Libyii zelenou. V Sýrii se síla používá už dlouho.

Proč tedy EU nereaguje důrazněji? Chybí tu snad obrazy vyvolávající emoce a rozhořčení, které by ji mobilizovaly? Možná. Není náhodou, že zemí, která nejdůrazněji a také nejvěrohodněji volá po zastavení násilí a zavedení demokratických reforem, je Turecko. Právě na tureckých hranicích se totiž shromažďují tisíce syrských běženců prchajících před boji, kteří tu vydávají svá svědectví. Svědectví tím cennější a vzácnější, že režim v Damašku uzavřel novinářům a nezávislým pozorovatelům veškerý přístup do země.

Pak je ale také třeba vzít na vědomí, že na to, abychom na Asada vyvinuli nátlak a přinutit ho ukončit represe – o tom, že by se vzdal moci, ani nemluvě – zkrátka a dobře nemáme dostatečné prostředky. Neexistuje tu diplomatický konsensus (Čína a Rusko jakoukoliv intervenci odmítají), a Rada bezpečnosti OSN tudíž nemůže přijmout v tomto směru žádnou rezoluci. Libyjský scénář se tedy na obzoru nerýsuje. Cesta hospodářských sankcí (EU je prvním obchodním partnerem a kapitálovým účastníkem Sýrie) ukázala své limity. Zůstává cesta diplomatická. Cítí-li Unie, že sama nemá dostatečnou váhu, měla by o to víc podpořit iniciativy Ankary, nepřehlédnutelného spojence v regionu, kde má Evropa potíže nalézt své místo

Newsletter v češtině

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!