Barack Obama tedy do Bruselu zrovna tak jako do Madridu na konci května u příležitosti summitu EU-USA nezavítá, a má pravdu. Proč by měl vlastně americký prezident, jehož pracovní rozvrh je opravdu nabitý,podnikat takovou cestu a účastnit se konference, která neřeší žádné závažnější otázky? Vztahy mezi Evropou a Spojenými státy jsou dnes klidné a nevyskytují se zde žádné nepřekonatelné bilaterální problémy. Nemluvě o tom, že by se ušetřilo na výdajích adiplomatických peripetiích, které jsou s takovou návštěvou Evropy spojeny.
Jedním z důvodů, kterými Bílý dům obhajuje své rozhodnutí, je ten, že mu na druhém břehu Atlantiku schází jediný evropský mluvčí. Lisabonská smlouva tento problém vyřeší, tvrdili představitelé sedmadvacítky, a Evropa se konečně ujme role světové mocnosti, o kterou právem usiluje. Jakmile se ale jedná o to, uvést smlouvu do praxe a poněkud ustoupit do stínu institucí EU – v prvé řadě stálého předsedy Evropské rady –, staré reflexy a zvyk starat se jen o sebe zase převládnou. V Kodani bylo dobře vidět, kam to vede.
Evropští představitelé se dohadují o to, kdo bude Obamu hostit, nebo se perou před fotografy o místo po jeho boku. Těm – a není jich málo – kterým klesá popularita, dělají všechno proto, aby z něj pro čistě interní účely vymámili prohlášení o přátelství, jako by měl americký prezident coby zázračná ikona tu moc ovlivnit průzkumy veřejného mínění.
Zázrak Obama udělal, když se dostal do Bílého domu. Teď musí čelit krizi, vzestupu Číny a Indie, Íránu, situaci na Středním východě a v Afghánistánu. Pokud chtějí Evropané získat vjeho agendě místo, vědí, co mají dělat.
Gian Paolo Accardo