Procento Turků, kteří si přejí vstoupit do Evropské unie, klesá. Za této situace nastoupil minulý rok do funkce nový ministr zahraničí, diskrétní Ahmet Davutoglu, padesátiletý profesor, který dříve působil jako diplomat a poradce pro zahraniční politiku premiéra Tayyipa Recepa Erdogana.
Jedna z jeho knih s názvem Stratejik Derinlik [Strategická hlubina, 2001] si získala mezi tureckými politiky a vysokoškolskými profesory velkou popularitu a výrazně zvýšila jeho prestiž. Davutogluova analýza se zakládá na respektu vůči mocnářské minulosti země. Autor ukazuje, že tato minulost nebyla pro Turecko břemenem, ale naopak výhodou, díky níž mohlo zvýšit svůj regionální a světový význam.
Davutogluova geopolitická koncepce, o níž autor hovoří jako o „národní sebedůvěře“ a jiní jako o ‚neo-osmanství‘, se zakládá na revoltě intelektuála proti tomu, co považuje za úpadek země ve dvacátém století. Turecko by podle něj mělo těžit z konce studené války a střetu Východu a Západu, ze svého kulturního a politického charakteru sekulárního a demokratického muslimského státu a především z jedinečného geostrategického postavení mostu mezi západním a islámským světem a křižovatky na cestě přivádějící uhlovodíky do Evropy.
Tato změna představuje sama o sobě vzkaz. Euro-optimista Ali Babacan [jeho předchůdce] uvolnil místo pragmatickému Davutogluovi. Ten ihned naznačil, že Turecko bude pokračovat v tradiční politice „nulových problémů se sousedy,“ ale že ji bude aktualizovat a posilovat ve smyslu „maximální spolupráce se všemi, kdo mají zájem“. Za touto rétorikou se skrývá změna strategie. Turecko, zřejmě zklamané váhavým postojem Paříže a Berlína k jeho přístupu k EU – a rovněž přístupem Kypru v roce 2004! – se vrací k politice orientované vícero směry a věnuje čím dál větší pozornost sousednímu muslimskému světu (od Balkánu po Střední východ, bývalé území Osmanské říše).
První ministrova schůzka v nové funkci byla symbolická: 4. května 2009 přijal Davutoglu viceministra zahraničních věcí Ázerbájdžánu. Se souhlasem Erdogana připravoval ukončení diplomatického sporu s Arménií. Strohý postoj vůči Izraeli mu zajistil širší manévrovací prostor v muslimském prostředí. Turecký aktivismus se rovněž projevil v Afghánistánu, Pákistánu, Číně a v Černé Hoře. V Libanonu, Rusku, Rumunsku, Iráku, Gruzii, Íránu či v Sýrii se nový turecký ministr netajil zájmem o turecký hinterland [rozšíření vlivu do okolních oblastí].
Z 72,5 milionů obyvatel Turecka je Ahmet Davutoglu v tuto chvíli jedním z mála, kteří jsou schopni říci, zda je tradiční vize ochrany sekulárního a prozápadního směřování Turecka slučitelná s novou představou růstu jeho vlivu v oblasti muslimského světa, nebo zda se tyto vize navzájem potírají.