Bezhlasá diplomacie

Angela Merkelová musí čelit stále složitějšímu mezinárodnímu kontextu, s ne právě přítomným ministrem zahraničí na jedné straně a poměrně nejednotnou koalicí na straně druhé. Tato nejistota zasahuje celou Evropu.

Zveřejněno dne 5 září 2011 v 14:04

Jak dlouho ještě bude moct vláda takhle pokračovat? Německo ještě nikdy nebylo pro Evropu tak důležité jako dnes – a jeho zahraniční politika nikdy nebyla tak slabá. Každý den podkopává krize zahraniční politiky o něco více to, co dříve spadalo do politiky domácí. Osud vlády visí na jediné prosté otázce, a to, zda dokáže nově nadefinovat postavení Německa v Evropě. Dramatičtěji řečeno, zda dokáže zajistit, aby se Němci opět cítili v Evropě doma.

Nicméně kancléřka se dnes musí třást o svou vládní většinu, která je na záchraně eura stále závislá. [Ministryně práce a sociálních věcí] Ursula von der Leyenová, její stranická kolegyně, využívá vakua ve strategii Angely Merkelové k tomu, aby si po ní zajistila potenciální nástupnictví, a bojuje vší silou za „Spojené státy evropské“ – projekt, který je naneštěstí pro CSU a FDP obecně velice neoblíbený.

Taková situace přichází ve chvíli, kdy se zahraniční politika stala naprosto klíčovou záležitostí a kdy má Německo ministra zahraničních věcí, kterého už dnes nikdo nebere vážně. Marné pokusy Guida Westerwelleho připsat pád Kaddáfího režimu na konto německým sankcím opět všem jasně ukázaly, do jaké míry je německá politika dezorientovaná. Zkoušce není vystaven jen Westerwelle, ale německá zahraniční politika jako celek.

Evropa nemůže být zachráněna ani proti vůli Němců, ani bez nich

Německo je konfrontováno s natolik zásadními otázkami, jako je znovuvyzbrojení, spojenectví se Západem nebo východní politika. Jaká budoucnost ho v Evropě čeká? Evropská integrační politika, jež bývala výsadní doménou technokratů, se stala dějištěm německé krize identity. Někdejší teorie, podle níž je země příliš malá na to, aby mohla v Evropě prosadit svou nadvládu, a příliš velká na to, aby si byla rovna s ostatními státy, už zdá se pozbyla na aktuálnosti.

Newsletter v češtině

Doposud nejlepší osvědčený kompromis – Německo jako motor hospodářský a Francie politický – už nefunguje. Dříve si bylo Německo schopné moc koupit. Dnes je ale také nepostradatelnou politickou silou v Evropě. Evropa nemůže být zachráněna ani proti vůli Němců, ani bez nich.

Ve snaze udržet kontinent jednotný bylo na nátlak Francie zavedeno euro, které mělo německé hegemonii v Evropě zamezit. Ironií osudu to ale byla právě jednotná měna, která německé nadvládě položila základy. Němci v Evropě zvítězili, přitom ale mají mnozí z nich pocit, že je zradila. Euro vytvořilo z Německa znepokojenou hegemonickou mocnost. Německo má strach z Evropy a Evropa se obává německého vlivu.

A teď mají Němci reformovat Unii zrovna v okamžiku, kdy sami sebe přestávají považovat za model Evropanů a začínají se cítit být obětí evropské myšlenky. Bývaly doby, kdy byl koncept sjednocené Evropy hodnotou sám o sobě, dnes mají mnozí za to, že ‚více Evropy‘ je pro prosperitu a hodnoty hrozbou.

Od válečných konfliktů ruce pryč

Kancléřka, tlačená trhy, se tak novou Evropu snaží posilovat se vší diskrétností. Oficiálně bojuje za rozšíření německé kultury stability, ale výrazy jako ‚ekonomická vláda‘, ‚evropský ministr financí‘, ‚evropské dluhopisy‘, a dnes dokonce i ‚Spojené státy evropské’ se prostřednictvím její politiky postupně staly něčím myslitelným.

Německo si pěkně potichoučku začalo Evropu předělávat k obrazu svému: Z Nicolase Sarkozyho, který býval mluvčím silně zadlužených států, je nyní šampion v propagaci stability. Německá vláda musí upustit od strategické zatvrzelosti a zdůvodnit, proč se postoj Německa proměnil víc, než se podle mlčení Berlína dalo předpokládat.

Kromě evropské otázky je tu druhá zásadní otázka ozbrojených konfliktů. Jaké ponaučení si vzít z vojenských intervencí posledních dvou desetiletí, od Bosny přes Afghánistán po Libyi? Co nejrychleji ruce pryč – a nikdy se znovu nezapojovat? Válka v Libyi vzbudila pochybnosti, i když zrovna nebyla válkou modelovou. „Kultura zdrženlivosti“ nesmí být synonymem vznešené morální filozofie spočívající v tom, držet se stůj co stůj stranou.

A pak je tady ještě třetí pro Německo podstatná otázka: Izrael. Jak Německo v září zareaguje, až Palestinci požádají OSN o uznání svého státu? Můžeme jim po arabském jaru jejich přání odepřít? Musíme skoncovat s bezobsažnými diplomatickými rituály s Blízkým východem a zároveň se příliš nestavět na odpor Izraeli a USA.

Rozhodnutí neangažovat se v Libyi postavilo zemi po bok Ruska, Číny a Indie. Německo potřebuje nové strategické partnery. Nezúčastněnost ale také není řešením. Máme-li se měřit s Čínou, potřebujeme celou Evropu, a stejně tak Evropa potřebuje nás, má-li mít ve světě nějaký vliv.

Jakou chce Německo Evropu? Jaké Německo potřebuje Evropa? Tato vláda přežije jen tehdy, najde-li na tyto otázky odpověď.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma