Vyberte si jazyk
Zelení se v bruselském regionu nově spojili s liberály a křesťanskými demokraty, píše polský deník Rzeczpospolita. Historický posun je zřetelný také v Německu, kde Zelení poprvé oznámili, že jsou připraveni spolupracovat s křesťanskými demokraty a liberály na federální úrovni.
Už nějakou dobu se objevuje názor, že Zelení by měli nahradit tradiční vztahy za nové. Například ve Francii nechali daleko za sebou ostatní bývalé koaliční partnery socialistů a v Portugalsku a v Itálii dosáhli lepších výsledků než krajně levicové hnutí, s nímž se obvykle spojovali. „Zelení musí začít mluvit o klimatických změnách v ekonomickém kontextu (vytváření nových pracovních míst v zelené ekonomice), vzdát se styků s krajní levicí a jednat s liberály a křesťanskými demokraty, jako to dělá umírněná levice,“ soudí Rzeczpospolita.
Europoslanec Philippe Lambert, člen belgické ekologické strany, tvrdí, že Zelení sdílejí určité hodnoty s pravicí. „Socialisté a liberální zastánci volného trhu se domnívají, že měřítkem kvality života je vaše hmotná úroveň,“ říká. „My si stejně jako křesťanští demokraté myslíme, že dobrý život nepředstavuje peněžní částku na vašem bankovním účtu.“ Zelení, jak zdůrazňuje Rzeczpospolita, mají také mnohem větší sklon kritizovat komunistickou diktaturu.
V některých zemích mají ekologové nicméně jen malý anebo žádný vliv. Například ve Španělsku, jehož pobřeží je už po desetiletí z ekologického hlediska katastrofální zónou, se Zelení nikdy příliš neangažovali. Strana Los Verdes – Grupo Verde Europeo získala kupříkladu v červnových volbách pouze 0,6 % hlasů. Podle barcelonského deníku La Vanguardia to má několik důvodů. Zelení, jak píše deník, musí proplouvat mezi socialisty na jedné straně a tradičními levicovými regionálními hnutími na straně druhé. „Roztříštěnost je příliš velká,“ poznamenává La Vanguardia, „a jejich síla je tak oslabena.“
Politika Zelených nevyvolává velký ohlas ani na Britských ostrovech. Leo Hickman, dopisovatel Guardianu, se obává, že Zelení by v politice mohli už napořád zůstat „symbolickou menšinou“.
Ponecháme-li stranou velké volební vítězství Zelených ve Francii, uchovali si britští ekologové své stávající dva mandáty, zatímco irští ekologové byli smeteni nejen na evropské, ale i na lokální úrovni. Hickman si klade otázku, zdali rozhodnutí, která vyžaduje „boj proti celé řadě problémů životního prostředí“, nebudou vždy činit velké politické strany, které jakožto otroci „svých vlastních zájmů a stranické politiky“ mají sklon k „populistické politice s krátkodobými cíli, jež bude spíše umocňovat problémy spojené s životním prostředím, se kterými budou tyto strany konfrontovány.“
Problém Zelených je ten, že „zřejmě zůstanou na okraji politické scény tak dlouho, jak dlouho je budou voliči vnímat jako politickou sílu jediného zaměření (Tak jak naznačuje jejich název.)” Pokud nás podle Hickmana “velký technologický skok kupředu zachrání, pak to bude navzdory politice, a ne jejím přičiněním. ”Politický systém, jak dodává, “není, pokud se jedná o životní prostředí, kompetentní.“
