Vyberte si jazyk
Na stole trůní starý kufr. „Právě dorazil,“ říká Gerhard Seitz a opatrně otevírá víko. Vytahuje několik fotografií a sešitů, ze kterých se vyklube intimní deník jedné německé varietní umělkyně, která svou dobu slávy zažila v 30. letech. Po její smrti byl kufřík nalezen na jednom berlínském bleším trhu. Někdo ho koupil a všechno to poslal Gerhardu Seitzovi.
Seitz je ředitelem Deutsches Tagebucharchiv, německého archivu intimních deníků, který sídlí v Emmendingenu v Černém lese. „Takové nálezy dostáváme často,“ komentuje. Od roku 1998, kdy Frauke von Troschkeová toto archivní centrum založila, do něj každý rok dorazí na 200 deníků, včetně těch, jejichž autoři ještě žijí. Deníky musí splnit dvě kritéria: musí být psány německy a nesmí být dříve publikovány.
Tři tmavé místnosti staré radnice v Emmendingenu přechovávají tuto impozantní sbírku zápisníků, sešitů a intimních deníků, někdy i profesionálně svázaných. Nejstarší z dokumentů – pestrý cestovní deník, ve kterém se autor zajímá zejména o fyzické kvality dívek, které během svých cest potkává – pochází ze začátku 19. století. Nejpůsobivějšími texty jsou pak zápisníky z války. „Občas se stane, že nám někdo pošle deník, ve kterém vypráví o strašných věcech, kterých se během války dopustil,“ říká Seitz. „Jde o lidi, kteří se neodváží o svých zkušenostech mluvit, ale chtějí je přesto někomu svěřit.“
Dějiny nikoliv paměti králů
Paní von Troschkeová archív založila po tom, co navštívila podobnou instituci v malém italském městě Pieve Santo Stefano, která existuje od roku 1984. Je to místo, kde vzpomínky mohou být uloženy s jistotou, že budou zachovány. Zakladatelé těchto italských archivů se též nechali vést myšlenkou, že nejen korunované hlavy, generálové a politici dělají historii – dělají ji i obyčejní lidé. „Tento typ autobiografických zápisků dělá historii konkrétnější,“ myslí si Seitz. „Intimní deníky se samozřejmě sbíraly odedávna, ale téměř vždycky šlo o deníky slavných, třeba spisovatelů nebo politiků. Pro nás jsou důležité zkušenosti lidí, kteří patří mezi obyčejné smrtelníky.“
Podobné archivy intimních deníků existují i ve Francii. V roce 1992 zorganizovala veřejná knihovna v Nyonu (ve Švýcarsku, na březích Ženevského jezera) výstavu intimních zápisníků a nepublikované korespondence. Jeden z iniciátorů, Philippe Lejeune, pak stejného roku s dalšími nadšenci založilAsociaci pro autobiografické dědictví (APA), která uchovává intimní deníky v prostorách veřejné knihovny v Ambérieu-en-Bugey u Lyonu.
Anna Franková a intimní deníky neznámých lidí
A jak je tomu v Holandsku? V roce 1944 požádal tehdejší ministr školství Gerrit Bolkestein prostřednictvím Rádia Oranje nizozemskou populaci, aby všechny texty o svých každodenních zkušenostech uchovávala. Vedly ho k tomu stejné důvody jako von Troschkeovou a Lejeuna. V roce 1946 čerstvě vytvořenýNárodní nizozemský institut pro válečnou dokumentaci (RIOD)požádal nizozemské občany, aby mu přenechali své deníky, válečné fotografie a korespondenci. Na žádost odpověděly tisíce lidí. Institut od té doby vlastní fantastickou sbírku válečných zápisků, mezi nimi i deník Anny Frankové, ale též množství deníků, jejichž autor není znám.
Intimní deníky můžeme nalézt též vInstitutu pro dějiny žen (ALETTA). Mimoto jsou zápisky pocházející z období před rokem 1918 od 90. let katalogizovány na Erasmově univerzitě v Rotterdamu. Řekněme však, že vlastníte deník z doby po roce 1918 a bez přímého vztahu s válkou nebo feminismem: kam ho můžete bezpečně uložit? Jinými slovy, kde najít nizozemský archiv intimních deníků? Bohužel zatím nikde.
