Východní partnerství je projektem privilegovaného sousedství EU: volný obchod, zrušená nebo levnější víza, studijní stipendia, podpora sdružení a nadací. V těchto posledních dnech měsíce září, kdy je polské předsednictví EU přesně v půli a kdy do parlamentních voleb v Polsku zbývá jeden týden, se ve Varšavě sešli představitelé sedmadvaceti členských států Unie spolu s šesti východními sousedy, aby zde oživili projektPartnerství. Prozatím se bruselským představitelům podařilo projekt pečlivě zabalit do výrazů, jako kooperace, stěžejní iniciativy, aktivity, pilíře, zóny a další tematické platformy a vše podepřít několikamiliardovými fondy. Celý tento mechanismus se ale zatím příliš nerozhýbal. A nic nenasvědčuje tomu, že by mu varšavský summit dodal nový elán.

Čí je to chyba? Za mnohé může EU. Východní partnerství spatřilo světlo světa před dvěma lety v Praze, kam ale evropští představitelé zamířili zejména proto, aby se mohli vyfotografovat s novým americkým prezidentem Barackem Obamou, který byl na summit pozván jako čestný host. Do diskuzí zaměřených převážně na evropské vztahy s Amerikou a Ruskem, hroucení finančních trhů, válku v Iráku a Afghánistánu a klimatické změny zasahovali východní partneři EU jen sporadicky. Představitelů tří zemí podporujících konkurenční iniciativu privilegovaného sousedství se Středomořím, tj. Francie, Itálie a Španělska, se pak na Hradčanech neobjevili vůbec.

I na varšavské konferenci bude leckdo chybět. Vlády většiny členských států řeší mnohem naléhavější problémy. Eurozóna zažívá krizi, Řecko je na pokraji bankrotu, panuje nejistota ohledně pokračování arabského jara…

Partneři na tom nejsou o nic lépe. Po krátké pauze nastolil Lukašenko v Bělorusku opět metody Specnaz (jednotky speciálního určení sovětské a posléze ruské armády). Vyjednává s opozicí, zatímco vztahy s Evropou zpřetrhal. V Ázerbájdžánu si Ilham Alijev zajistil na doživotí prezidentský post, který zdědil po otci. Arménie se vydala cestou putinismu. V Gruzii Saakašvili vyplýtval demokratické výdobytky, jež přinesla tzv. revoluce růží. Na Ukrajině je Julia Tymošenková držena ve vazbě a vydána na milost soudcům podřízených proruskému prezidentovi. Moldavsko je marně nejlepším žákem skupiny, stále se s ním táhne konflikt s Podněstřím a všechny neduhy mladé demokracie, jimž vévodí všeobecná korupce.

Co se východního sousedství týče, Unie má čím dál větší konkurenci. Je také jediná, kdo podporu nebo jisté výsady podmiňuje otevřením trhů, přidružením se k evropským hodnotám nebo respektováním demokracie a lidských práv. Rusko, Turecko, Írán nebo Čína samozřejmě takové požadavky nemají. Navíc skutečnost, že Spojené státy nejeví o tuto část světa příliš velký zájem, snižuje motivaci zemí tohoto regionu navázat užší vztahy se Západem, které byly naopak na počátku jejich transformace prioritou Polska, Maďarska, České republiky, Slovenska a pobaltských republik.

Na Ukrajině klesla podpora vstupu země do Unie z 65 % v roce 2002 na současných 51 %. Minsku byla Moskva vždycky blíž než Brusel nebo Berlín. Novinkou je, že mu ještě nikdy nebyl tak blízko Peking. V Arménii nebo Ázerbájdžánu na vstup do Evropské unie s výjimkou hrstky prozápadních intelektuálů nikdo nepomýšlí. Na Kavkazu pochází valná část ojetých vozů z Dubaje, nikoliv z Německa. Nejznámějším a nejžádanějším modelem prosperity je pak právě model dubajský, zatímco Evropa a její hodnoty působí jako abstrakce.

Šest evropských partnerů se k Unii a jejím návrhům staví čím dál kritičtěji. Otevření trhů představuje hrozbu pro místní zemědělství zbavené štědrých dotací. Co se demokracie týče, Lukašenko a kavkazská opozice obviňují EU jednohlasně z toho, že používá dvojí metr: Na ropu a plyn bohatý Ázerbájdžán si nedělá žádné obavy, zatímco daleko chudší Bělorusko čelí sankcím. Přitom opozici v Baku lze litovat víc než tu v Minsku.

K oživení projektu Východního partnerství by bylo zapotřebí vyslat obyvatelům na Východě jasný signál, například v podobě zrušení víz pro občany Ukrajiny, Moldavska a možná i Ruska. Ruská nedůvěra vůči projektu mohla být prolomena, jmenovitě díky polské diplomacii, přestože Moskva nadále vidí v zemích podílejících se na Východním partnerství své blízké zahraničí, které spadá do její výhradní zóny vlivu.

Úspěšnost projektu nicméně nezávisí na zatvrzelosti Ruska, ale na skutečném zájmu, který by mu Unie měla věnovat. A ten v dnešní době výrazně chybí.