Sociologie sebevraždy, vycházející z tradice Emila Durkheima a Maurice Halbwachse, v mnohém obohatila poznávání moderních společností, ale pokud jde o individuální sebevraždy, respektive sérii sebevražd, jako v případě těch, k nimž došlo ve France Télécom, přináší jen velice málo konkrétních objasňujících informací. Pouze multidisciplinární týmy se mohou pokusit ozřejmit takto kritické pracovní situace a najít na ně lék. Zkoumání údajů, které pokrývají víc než půl století a zahrnují téměř celou planetu, může dát přitom nový směr úvahám vztahujícím se aktuální době.

Dáme-li do spojitosti míru sebevražednosti a sociální třídu, nabízí se zde několik hypotéz týkajících se smyslu, který přisuzují aktéři své každodenní činnosti. Ve společnostech, kde se boj o přežití jeví všem jako nutnost, je sebevražednost nízká. „Chudoba chrání“, říkal Durkheim. Jednalo se však o chudobu, která spojovala, která byla prožívána jako nezbytná součást života každého a všech. V moderních společnostech je individuální nouze prožívána jako výjimečná, a nemá žádnou integrační sílu.

Psychologický nátlak a samota

Rekord v počtu sebevražd drželi v šedesátých letech ve Francii zemědělci. Bylo to období zrychleného vylidňování venkova, které odnímalo veškerý smysl předávání dědictví a hodnot spojených s rolnickou prací. V sedmdesátých letech, kdy se rozvíjí práce OS, vedou v počtu sebevražd dělníci. Sociolog Renaud Sainsaulieu, který měl za sebou zkušenost s výrobními linkami, kde člověk často pracuje bez společnosti blízké osoby, se při návratu domů divil, že jej někdo zdraví a považuje za živou osobu.

V nedávné době se k dělníkům připojili zaměstnanci. V obou případech způsobily nárůst pracovního stresu nejisté pracovní poměry a požadavek flexibility. Silný psychologický nátlak spojený s nízkou rozhodovací pravomocí vyvolává stresovou situaci, kterou může ještě posílit pracovní izolovanost. To stejné platí pro nerovnováhu mezi pracovním nasazením a očekávanou odměnou, která má samozřejmě podobu mzdy, ale též profesního a sociálního uznání. Nové formy managementu zintenzívnily práci a zničily soudržnost. Nezaměstnanost a její hrozby rovněž zvýšily riziko napětí. V dnešní době drží rekord v počtu sebevražd neaktivní jedinci (mezi něž se nepočítají důchodci). Nezaměstnanost s sebou totiž přináší významné omezení běžných sociálních vztahů, stejně jako intenzivnější pocit osamocenosti a nespokojenosti, tak jak to jasně vyplývá z průzkumů agentury Insee.

Sebevražda jako veřejný protest

Význam práce se v naší společnosti neomezuje na pouhý namáhavý výdej energie kompenzovaný materiální odměnou, jak by se to líbilo ekonometrickým studiím. Je třeba dát do souvislosti práci a význam, který jí přiřazujeme, a to nejen v danou chvíli, ale v celkové perspektivě života, v perspektivě dlouhodobého generačního vývoje. Mezinárodní srovnání rovněž vyzývá k překonání úzké ekonomické vize. Velká Británie a Spojené státy, kde má hospodářská soutěž už dlouholetou tradici a které valorizují individuální produktivitu práce, zaznamenávají ve srovnání s Francií či severoevropskými zeměmi relativně nízký počet sebevražd. Ti, kdo by chtěli kopírovat anglo-americký model, nesmí ovšem zapomínat na to, že tvrdou tržní politiku tu vyrovnává náboženský tradicionalismus. V sázce je globální význam života, počínaje významem ekonomiky.

Sebevraždy na pracovišti v sobě mají něco výjimečného: dochází k nim na veřejném místě. Podobně jako sebevraždy žen v Nové Guinei mají rovněž hodnotu protestu. To je důvod navíc, proč se zabývat významem práce a proč ho nechtít redukovat, tak jak činí naši politici, na nejistý a s námahou spojený zdroj osobních příjmů.