Pro mnoho Evropanů je Turecko vágním kandidátem z nejvýchodnějšího cípu Evropy na vstup do Unie. Vzdálená předsunutá hlídka NATO, poslední výběžek západní civilizace, který sdílí hranice se zeměmi budícími obavy, jako jsou Írán a Irák. Přitom právě do Turecka se letos v létě vydalo několik mocných tohoto světa, aby tam diskutovalo o energii. V tomto odvětví hraje Turecko roli střední říše: na jeho území se sice nenachází příliš mnoho nerostných surovin, nicméně leží na půli cesty plynovodů a ropovodů, které vedou ze střední Asie, Ruska a Blízkého východu a těch, které jsou právě ve výstavbě.

O Turecku se jako o tranzitní zemi z hlediska zdrojů nacházejících se na dně Kaspického moře, jež se začaly zkoumat po rozpadu Sovětského svazu, mluví už patnáct let. Tyto zdroje tvoří plynová pole v Turkmenistánu, obrovské ropné naleziště v Kashaganu, objevené před čtvrt stoletím v Kazachstánu, a ropa z Ázerbájdžánu. Po dlouhá léta ovšem zůstávalo nejasné, jakým způsobem tyto suroviny dopravovat do Evropy. Letos 13. července přišlo v Ankaře pět nejvyšších představitelů států a vlád s odpovědí: rozhodli se vybudovat plynovod Nabucco, spojující Turecko se západní Evropou. Nato uspořádali okázalou ceremonii, během níž turecký premiér Recep Tayyip Erdogan vystupoval jako ředitel velkého energetického cirkusu.

Mini Nabucco v Baku a Erzurumu

Nabucco představuje pro Evropany a Turky prostředek, jak přivést zemní plyn do Evropské unie a obejít přitom ruskou plynovou velmoc. Z tohoto důvodu také Kreml a velký energetický gigant Gazprom tento projekt vždy považovaly za nesmyslný. Gazprom si ostatně pospíšil, aby si naleziště v Kaspickém moři zabral pro sebe. Moskva se v minulosti postavila proti dalším ropovodům spojujícím Východ se Západem, jako byl například významný ropovod propojující ázerbájdžánskou metropoli Baku s tureckým přístavem Ceyhan ve Středomoří, který prochází skrze Gruzii. Ve stejné době byl postaven plynový mini Nabucco, spojující Baku a Erzurum. Nová spojnice s Řeckem vznikla rovněž na západě Turecka.

Tyto projekty silně podporuje Washington, kterému záleží na tom, aby se přírodní zdroje z Kaspického moře dostaly na energetický trh bez účasti Moskvy. Bylo by ovšem iluzí si myslet, že Turky tato hra se zdroji energie povede k tomu, aby se přiklonili výhradně k americkému táboru. To dokazuje neplánovaná návštěva Vladimíra Putina v Ankaře krátce po „summitu Nabucco“. Ruský premiér, znepokojený podpisem rámcové smlouvy Nabucco, navrhl svému tureckému protějšku, aby vedl ropovod pod tureckou částí Černého moře směrem na Bulharsko. Projekt nazvaný South Stream by měl umožnit vedení ruského plynu do Evropy mimo území Ukrajiny. Konkuruje ovšem plynovodu Nabucco. Gazprom se také nedávno ujistil o dodávkách plynu do Ázerbájdžánu, které by mohly proudit do evropských trubek. Pohřbený projekt Nabucco se okamžitě dostal na titulní stránky novin.

Smrt Nabucca

Zradilo Turecko projekt i Evropu? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba nejdříve vědět, co Turecko získalo výměnou za souhlas s projektem South Stream. Turci žádali od Rusů závazek na dodávku plynu výměnou za výstavbu ropovodu spojující černomořský přístav Samsun se středomořským Ceyhanem. Potrubí, které se v současnosti buduje, by mělo odlehčit Bosporu, kterým proplouvají den co den obrovské tankery, vzdálené jen pár mil od Istanbulu. Ceyhan by se tak stal nejvýznamnějším ropným přístavem ve východním Středomoří. Ve stejné době se Erdogan s přítelem Putinem dohodli na výstavbě první jaderné elektrárny v Turecku. Turecko dováží 64 % zemního plynu z Ruska.

Třetí osa Sever-Jih pak z Turecka dělá energetickou křižovatku. Krátce po Vladimíru Putinovi přicestoval do Ankary katarský emír, aby s Erdoganem domluvil výstavbu plynovodu v Turecku. Na území Kataru se nachází třetí nejvýznamnější zásobárna zemního plynu na světě. Z hlediska uhlovodíků je ještě významnější Irák, v jehož severských oblastech byla v posledních letech objevena obrovská plynová pole. Od té doby se vážně uvažuje o výstavbě potrubí spojující severní Irák s Tureckem. Turečtí a evropští podnikatelé dostávají postupně dodávky plynu irácké provenience.

Turecko projekt Nabucco nezradilo. Nabucco bude přivádět plyn především z Blízkého východu, z Iráku, ale také z Egypta a z Kataru. Nadto je tu zemní plyn z Ázerbájdžánu, možná z Turkmenistánu a pravděpodobně i z Íránu. Turecko tak převezme po Ukrajině post hlavní tranzitní země pro přívod ruského plynu do Evropy. Všechna tato potrubí budou mít vliv na postavení Turecka vůči Evropě. Marginální stát? Nepopulární kandidát na vstup do EU? „Doufáme, že se s námi bude jednat s respektem,“ sdělil Suat Kiniklioglu, mluvčí vládnoucí strany AKP pro oblast zahraniční politiky. Otevře Turecku jeho rostoucí význam dveře do Evropské unie? Sám o sobě ne, měl by ale posílit vztahy mezi EU a Tureckem. S Turky budeme mít například více co do činění, než nakolik je to milé Francouzům.