Evropu miluji, ale EU mi dělá starost

Když Evropský soud pro lidská práva oficiálně zakáže v italských třídách krucifixy, máte dvě možnosti: buď můžete gesto uvítat coby krok k liberální sekularizaci, nebo ho odsoudit jakožto útok proti náboženské svobodě a národním tradicím, které je vším, jen ne gestem liberálním.

Možná existuje ještě třetí možnost spočívající v tom, že si řeknete, že to nemá s občanským právem nic společného, zato vše společného s posedlostí Evropy, která chce standardizovat chování a postoje, tak jako už rozhoduje o převozu dobytka a bezpečnostních pravidlech pro nové sekačky. Do krucifixu Evropské unii nic není. A když už slavíme pád Berlínské zdi, možná nadešla ta pravá chvíle, abychom si připomněli, že posledními Evropany, kteří zakazovali jakoukoliv přítomnost náboženských znaků ve školách, byli představitelé východních komunistických režimů.

Skeptický láskou k Evropě

O dvacet let později se evropská instituce aktivně snaží zavést sekularismus na základě argumentu, že potomek jedné věčně nespokojené ateistické Finky v severní Itálii byl údajně během vyučování chvilku rozptýlen. Je lehké být po tom všem euroskeptikem. Každopádně euroskepticismus mi dnes, kdy je konečně podepsána Lisabonská smlouva, připadá jako jediný zodpovědný postoj, za kterým si může inteligentní demokrat stát. Skepticismus není synonymem zarytého nepřátelství, ale spíše obezřetnosti, která pečlivě zkoumá každou novou funkci, sebemenší nově vzniklou podivuhodnou komisi či neprůhledná ustanovení, a která se ptá: „Je to pro naši společnost vhodné?“ Skepticismus znamená mít na zřeteli, že evropské instituce se mohou dopouštět stejných zmatků a omylů, jako jejich národní protějšky, a že sama vzdálenost, která je dělí od běžného života, značí, že se na tyto nedostatky možná přijde až příliš pozdě.

Stejně tak důležité je zdůraznit, že záměr evropských představitelů, kteří si v Berlíně společně připomněli výročí pádu Berlínské zdi, využít příležitosti ke jmenování evropského prezidenta, nebyl právě šikovný. Vždyť k zasvěcovací ceremonii, která se bude konat v době, kdy Evropa vzdává hold nejdůležitější a nejmírovější revoluci ve svých dějinách, nebyl přizván lid. Když o tom tak přemýšlíte, demonstrace, které začaly v Lipsku a které se rozšířily do Drážďan, Karl-Marx-Stadtu, Potsdamu, Halle a poté do Berlína, stvrzovaly existenci lidu, jeho potřebu uznání, respektu a dialogu. „My jsme lid,“ skandovali lidé onoho podzimu. Každý, kdo u toho byl, si dodnes drží v paměti neuvěřitelný výraz v tvářích východních Němců, kteří poprvé překročili Checkpoint Charlie. Ten víkend tam panovala atmosféra toho, že je všechno možné, a právě to je nevědomky pošlapáno, když se v zákulisí jedná o jmenování prezidenta jinou cestou než cestou volebních uren.

Nadešel čas klást si otázky

Události, které během dalších dvaceti let následovaly, nedosahovaly přirozeně síly tohoto okamžiku. Není ale na škodu si přiznat, že jsme promrhali možnost vytvořit Evropu, kde by váha institucí nestála pouze na materiální satisfakci a hospodářském růstu. Ve své nejčistší formě má euroskepticismus za to, že nestačí vytvořit gigantickou spotřebitelskou unii tím, že se ze tříd nenápadně odstraní symboly duchovního života.

Pravý euroskepticismus praví, že by bylo možná přínosnější zajímat se předně o hodnoty, které jsou hnacím motorem Evropské unie, a poté se soustředit na to, co budujeme, a na prostředky, které by těmto institucím zajistily více průhlednosti a zodpovědnosti. Výročí pádu Berlínské zdi je ideálním okamžikem k tomu, abychom si položili otázku, zda opravdu víme, co se v Evropě děje.

EU is watching you****

Kolik z nás například slyšelo o stálém výboru, vytvořeném Lisabonskou smlouvou, který bude pověřen zavedením první evropské koordinační politiky v oblasti bezpečnosti, o kontrolních plánech v masovém měřítku, o systémech typu ADABTS (automatická detekce abnormálního chování a ohrožení v davu) a sdílení databank DNA? A co si myslet o programech EU na sledování všech vozidel, které by samozřejmě mohly sloužit i ke kontrole pohybu osob? Je otázkou, zda by se tyto systémy lépe nevyjímaly na východních „Autobahnen“.

V roce 1990 Václav Havel řekl, že za všechny vlády i totalitní režimy nese zodpovědnost lid. „Všichni jsme, samozřejmě na různé úrovni, zodpovědní za fungování totalitární mašinérie. Nikdo z nás není pouhou její obětí. Všichni jsme tedy zároveň jejími spolutvůrci. Nemylme se: ani nejlepší vláda světa, nejlepší parlament a nejlepší prezident by toho sami o sobě mnoho nedokázali. Kdo říká svoboda a demokracie, říká zároveň účast a v důsledku toho zodpovědnost nás všech.“ To je názor osvíceného skeptika, který u příležitosti tohoto výročí stojí za poslech.