Po týdnu krátce trvající euforie došlo na střet s tvrdou realitou. V určitém smyslu nejsou páteční zprávy příliš velkým překvapením. Snížení ratingu Francie je šokem, který byl už nějakou dobu předpovídán. Stejně jako kolaps jednání mezi soukromými investory a řeckou vládou o dobrovolné účasti při odepisování dluhů. Od samého počátku nereálný návrh byl nakonec zamítnut. Neměli bychom proto předstírat překvapení.

Přesto jsou obě události důležité, protože nám ukazují mechanismus, jakým se s největší pravděpodobností bude situace v průběhu tohoto roku vyvíjet. Eurozóna se dostala do sestupné spirály snižování ratingů, zhoršujících se hospodářských výkonů, narůstajících dluhů a na ně navazujících dalších snižování ratingů. Recese právě začala. Řecko nyní pravděpodobně rezignuje na splácení většiny svých dluhů a možná bude dokonce muset opustit eurozónu. Pokud se tak stane, do středu pozornosti se okamžitě dostane Portugalsko a spustí se další kolo nakažlivého snižování ratingů.

Nepostačující evropský záchranný fond, tzv. Evropský fond finanční stability (European Financial Stability Facility, EFSF), nyní také čelí snížení ratingu, neboť vlastní hodnocení přebíral od svých členů. Vzhledem ke způsobu jakým je EFSF konstruován, to znamená, že jeho kapacita efektivně poskytovat úvěry bude značně omezena. A i když snížení ratingu Francie nebylo překvapením, členské země eurozóny neměly v záloze žádný plán B, pouze pár nouzových improvizovaných scénářů. Členské země mohou také dojít k rozhodnutí, že dovolí, aby EFSF a jeho permanentní nástupce fungovali souběžně. Tomuto nástupci také mohou okamžitě poskytnout příděl kapitálu v plné výši. To by ale způsobilo díry v národních rozpočtech během nepříznivého roku.

Klín vražený mezi Francii a Německo

Tím, že agentura Standard & Poor’s snížila rating Francie a Rakouska, ale ne Německa a Nizozemí, pomohla zformovat očekávání ekonomického zeměpisu po eventuálním rozpadu eurozóny. Kdyby byla snížila rating všech členských zemí s hodnocením AAA, bylo by daleko jednodušší se s nastalou situací politicky vyrovnat. Německo je ale nyní jedinou velkou zemí, které byl ponechán špičkový rating trojitého A. Toto rozhodnutí však Německu značně ztíží přijetí dluhopisů eurozóny. Klín, který ratingové ohodnocení vrazilo mezi Francii a Německo, pouze dále prohloubí nevyváženost jejich vzájemného vztahu.

Okamžitá instinktivní reakce na páteční zprávu je také připomínkou toho, že krize samotná a pokusy o její řešení se odehrávají v paralelních světech. Poznámka Angely Merkelové, že EU by se nyní měla především zaměřit na rychlé uzavření fiskální smlouvy, je typickým příkladem nedostatku propojenosti mezi oběma světy. Ať se děje co se děje, jediným receptem zůstává fiskální disciplína. Reakce na krizové situace nereflektuje překlenovací roli, kterou ve vnitřních nerovnováhách eurozóny sehrává soukromý sektor. Uzavření fiskální smlouvy, které se nyní zdá být hlavní prioritou současné politiky EU, je v nejlepším případě irelevantním rozptýlením. S největší pravděpodobností pouze posílí trend periodických úsporných opatření, tak jak jsme toho byli svědky v Řecku. Rovněž očekávám, že EU si připraví odvetnou dávku regulační pomsty vůči ratingovým agenturám. Ať už bude oprávněná či ne, bude rovněž pouhým rozptýlením.

Před nějakou dobou jsem argumentoval, že prosincový summit je poslední šancí komplexně restartovat celý systém. Tehdy si člověk ještě dovedl představit jakousi velkou dohodu, která by spojovala vyrovnaný rozpočet eurozóny, eurobondy, změnu politiky, která by se více zaměřila na nedostatek vyváženosti uvnitř eurozóny a v tomto kontextu také na přísná omezení národních rozpočtů. Paní Merkelová a její ministranti v Berlíně a Bruselu slavili výsledek summitu konaného ve dnech 8. a 9. listopadu jako vítězství, neboť nezahrnoval nic z výše uvedeného, kromě prvku snahy o rozpočtovou rovnováhu.

Okolnosti si žádají silnou fiskální autoritu

Ale i teď, když dosáhla všeho, co chtěla, se systém nadále rozpadá. S každou otočkou spirály se finanční a politické náklady na efektivní řešení zvyšují. Dostali jsme se za hranici, kdy jsou voliči a jejich zástupci ještě ochotni hradit neustále rostoucí náklady na opravy celého systému. Minulý týden několik předních poslanců z vládnoucí křesťanskodemokratické strany CDU, které jsem dříve považoval za představitele hlasu rozumu a umírněnosti, argumentovalo, že řecký odchod z eurozóny by se neměl stát příliš velkým problémem. Očekávání se zřejmě rychle mění, stejně jako srozumění s násilným koncem.

A ne, obrovské navýšení likvidity Evropské centrální banky tento problém rovněž nevyřeší. Nechci podceňovat důležitost tohoto rozhodnutí. ECB zabránila úvěrové krizi a za to si zaslouží kredit. Návrat neomezených a dlouhodobých peněz dokonce může mít okrajový dopad na ochotu bank účastnit se vládních dluhových aukcí. Pokud se na nás trochu usměje štěstí, pomůže nám to v průběhu jara prokousat se obdobím intenzivních snah o potlačení dluhů. Ale ani tento vodopád likvidity nemůže vyřešit základní problém nedostatečné makroekonomické přizpůsobivosti.

Rovněž ekonomické reformy, jakkoli jsou nezbytné z jiných důvodů, tento problém vyřešit nemohou. To je další evropská iluze. Nyní jsme se dostali do situace, kdy si efektivní řešení krize žádá silnou, centrální fiskální autoritu, s pravomocí danit a rozdělovat zdroje po celé eurozóně. To se ale samozřejmě nestane.

To vše je konečným důsledkem snížení ratingů z minulého týdne. Dostali jsme se za hranici, kdy by mohly zafungovat pouhé technické úpravy. Naše sada nářadí na opravu systému se už vyčerpala.