Hledáme-li jasnou definici generace „décretsei“, na níž by se všichni jednomyslně shodli, pak lze říci, že je to každý člověk narozený mezi rokem 1966 – 1990, tedy v době kdy byly v Rumunsku zakázané potraty i antikoncepce. V důsledku tohoto nařízení stoupla v Rumunsku porodnost z 14,7 ‰ v roce 1966 na 27,4 ‰ v roce 1967. V roce 1972 se nařízení rozšířilo na ženy do 45 let věku, namísto původních 40 let. Počet dětí na ženu vzrost ze čtyř na pět. Někteří tvrdí, že od roku 1967 přicházely na svět, kvůli tomuto nehumánnímu sociálnímu experimentu, zástupy dětí „narozené na objednávku“. Jiní se domnívají, že takto mohou být označeni pouze lidé narození do roku 1968, neboť společnost si dokázala na tento životní styl, kdy sexualita podléhala nařízením, po určité době zvyknout. Místo rozřazování bychom mohli jednoduše mluvit o dětech vyrůstajících v komunismu, o „dětech s klíčem na krku“ [odkaz na způsob, jakým děti nosily venku klíče od bytu], kterým bylo v roce 1989 přibližně 20 let.

Někteří z generace "décretsei" rodičům vyčítají: „neměly jsme se narodit." „Vím, že o se mě naši dlouho pokoušeli, ale sestra, která přišla po mně, se narodila ‚nedopatřením‘,“ říká jedna dotázaná žena. „Pořád se nedokáže vypořádat s momentem, kdy jí matka řekla, že nebyla plánovaná.“ Odtud také pramení skryté přesvědčení, že ti, kdo se chopili během revoluce mládeže příležitosti svrhnout Ceaušesca, v sobě nosili touhu po odplatě. Mnozí decretsei se domnívají, že sice nemohli stát u zrodu počítačů a mobilních telefonů, neboť byli izolováni od všeho, co měly děti za železnou oponou, zato se ale mohou pyšnit lepšími vyjadřovacími schopnostmi a jsou lepšími bloggery. Není to paradoxní? Stojí snad za těmito dovednostmi frustrace, snaha dohnat ztracený čas nebo skutečnost, že si tak lidé, především muži, uměli prodloužit mládí?

Tragikomická generace?

Kdo jsou tito lidé? Disciplinovaní tvořiví občané, protože potřeby rozvíjejí představivost. Vášniví sběratelé (časopis Pif, zátky). Dnes jsou tito lidé „vytrvalí, důrazní, hrdí, umějí se za věc poprat, ale jsou i krutí." Vůči minulosti bývají zahořklí, frustrovaní z toho, že musejí své pocity skrývat. Mají ještě naivní reflexy. Je pro ně složité přijmout to, že o budoucnosti nic nevědí. Nejsou si jisti, jaké hodnoty předávat dětem. Kolik je takových „přebytečných dětí“? Víc než dva miliony? Jsou to násilníci, jak vyvozuje italská psycholožka Margherita Carotenutová, podle níž „dědičný sklon k násilí décretsei byl příčinou zločinů způsobených Rumuny v Itálii“ (únor 2009, v Il Sole-24 Ore)? Jisté je, že dětství se zbavit nemohou. Zapomínání nelze poručit a paměť je selektivní. Jsou decretsei tragikomickou generací? Hybridní generací balancující mezi dvěma světy, která byla svědkem střetu hodnot a nyní bloumá světem, v němž veřejný prostor obsadila generace mladší, která nepochopitelným způsobem sociálně uspěla? Generace neschopná získat moc, ačkoliv právě ona „dělala revoluci“?