Bohatí Angličané ještě nikdy nebyli tak bohatí. Celkové jmění těch, kdo figurují na každoročním seznamu listu Sunday Times, představuje 414 miliard liber [zhruba 509 miliard eur]. Je to dokonce ještě víc než doposud rekordní suma z roku 2008. Ale nejdelší hospodářská recese tohoto století stáhla dolů všechny ostatní.

Muž, který se nedávno zabarikádoval u přepravní společnosti na Tottenham Court road a hrozil, že sebe i budovu vyhodí do povětří, protože „už nemá co ztratit“, nebyl pouze šílenec, ale také nezaměstnaný. Jeho gesto bylo vnímáno jako ukazatel sílícího zoufalství.

To, že tyto události následovaly po oznámení, že Velkou Británii zasáhla nová recese, není tak úplnou náhodou. Tolik obávaný „double-dip“ – dvě po sobě následující recese – je skutečně zpět. To se nestalo už od roku 1975. V roce 2012, který je rokem diamantového jubilea britské královny a olympijských her (v červenci a srpnu), je hlavní město raněno, vydáno na pospas pochybnostem a obavám. Strašidlo „velké nespokojenosti“ sedmdesátých let je tu zpět.

Za vlády Tonyho Blaira a jeho „Cool Britannia“ stoupala burza vesele vzhůru, ceny nemovitostí rostly a všichni se obohacovali. Alespoň na pohled. Dnes je finanční sektor, který představuje 29 % britského HDP, tím, který za poslední dvě čtvrtletí zaznamenal největší propad. Banky nenabírají nové zaměstnance, sektor služeb najel na zpomalený chod, stavebnictví stagnuje.

Naše duše na prodej v City

Fronty u pasové kontroly na letišti Heathrow soustavně rostou, protože v důsledku rozpočtových škrtů došlo na snižování početních stavů personálu. Na obzoru se rýsují temná znamení: arcibiskup z Canterbury Rowan Williams odstoupil z funkce. Proč? Vyjádřil se k tomu včlánku zveřejněném v časopise Prospekt, kde tvrdě odsoudil nenasytnost dravého londýnského kapitalismu: „Už Bible nás varovala, dnes s našimi dušemi kupčí City“.

Starý zákon po pravdě řečeno neodkazuje ke „Square Mile“ [„Čtvereční míle“, jak bývá nazývána londýnská City] jako k nejbohatšímu místu na Zemi, ale k „City“ minulosti – antickému Babylonu. „Londýn je moderním Babylonem, kde obchod a zisk vládnou nad vším ostatním. Vše je na prodej, včetně duše.“

Předpovídat úpadek moderního Babylonu je ještě příliš brzy. Turisté tlačící se mezi Piccadilly a Trafalgarem tíseň, která se v důsledku krize vznáší nad městem, nepociťují. A to „jedině proto, že střed Londýna je zábavním parkem pro bohaté“, poznamenává Ken Livingstone řečený „Rudý Ken“, který byl do roku 2008 londýnským starostou a rád by se jím stal ve čtvrtečních volbách (4. května) znovu. Podle průzkumů jej porazí odstupující starosta, konzervativec Boris Johnson. Ne snad proto, že by Livingstonův vzkaz nebyl dost silný, ale proto, že posel není v pozici síly: Londýňané chtějí vidět nové tváře a sedmašedesátiletý Ken Livingstone už má svá léta za sebou.

Město sociální nerovnosti

Bývalý starosta nicméně není jediným, koho image města rozděleného na „haves“ a „haves not“ [majetné a nemajetné] znechucuje. „Mezi lety 1992 a 2008 se výše zápisného na soukromých školách zvýšilo o 82 %,“ říká Martin Stephen, ředitel St. Paul, nejelitnější britské školy hned po Etonu. Jeho roční výše se vyšplhala na 26 000 liber, tj. zhruba 30 000 eur. Pokud se tato částka vynásobí délkou školního cyklu až po univerzitu, vyjdou náklady na vzdělání potomka na přibližně půl milionu eur. „Jsem synem venkovského lékaře, který mohl své tři děti poslat do dobrých škol, aniž by ho to zruinovalo,“ svěřuje se ředitel Stephen. „Dnes už by to nebylo možné. Něco v tomhle systému už nefunguje.“

Představte si, že přelétáte nad Londýnem. Tristní panorama samozřejmě neuvidíte. Na břehu Temže bude brzy dokončena stavba nejvyššího mrakodrapu v Evropě Shard, Střepu, jehož autorem je Renzo Piano. Na severním břehu ožívá Stratford, bývalá městská skládka, z níž se rodí budoucí olympijský park, který by se měl po skončení Her „zušlechtit“. Měl by zde vyrůst Londýn 2, který do městské části East End, až doposud obývané chudými přistěhovalci, začlení novou čtvrť bohatých Londýňanů.

Nicméně model města, jež dokáže být tendenční a velkorysé zároveň a je zaslíbenou zemí rovných příležitostí, která zažila svá nejlepší léta za Blairovy vlády, je nyní poskvrněn. Londýn je město čím dál nerovnější a skeptičtější, které se připravuje na dlouhé léto ve znamení královnina jubilea a olympijských her a při tom doufá, že jím neotřesou teroristické útoky jako v roce 2005 nebo pouliční nepokoje jako loni v létě.

Banky platí směšně nízké daně

Londýn je metropolí, která terorismem omlouvá či zdůvodňuje přípravu nových zákonů umožňujících sledovat všechny e-maily a internetové stránky, což představuje největší zásah do soukromého života, jaký kdy demokratický stát zažil. Je to město s politikou poskvrněnou skandály s „placenými večeřemi“ v Downing Street pořádanými premiérem Davidem Cameronem a nezákonnými odposlechy, za nimiž stojí bulvární deníky Ruperta Murdocha.

„I když nebudu zvolen starostou, Cameron v příštích volbách prohraje,“ sází se Livingstone, „a zvítězí Ed Miliband [šéf labouristů], skutečný levicový vůdce, a ne takový bázlivec, jako byl Blair.“ Jisté je, že po dvou letech u moci klesli konzervativci v průzkumech na nejnižší příčky. Když byl Londýn „cool“, byl nájemce v Downing street také cool.

Britský autor sci-fi a socialista China Mieville, autor„Žaluji!“, ostré kritiky na adresu Londýna, kterou minulý měsíc zveřejnil deník New York Times, má možná pravdu: „Cítíme tu atmosféru hořkosti, očekávání chaosu a touhy po změně,“ říká. Muž, který v záchvatu šílenství vyhodil počítače z okna kanceláře na Tottenham Court road, by toho mohl být příznakem.

Tentýž den londýnské deníky oznámily, že londýnská pobočka Goldman Sachs zaplatila v roce 2011 na daních pouze 4 miliony liber při dvoumiliardovém zisku. Nesnažte se tomu přijít na kloub: nestojí za tím sebemenší daňový únik, ale kličky zcela legální. „Uzavřeli jsme smlouvu s Faustem,“ hřímá reverend Williams, „uzavřeli jsme smlouvu s Frankensteinem“. Zrůdou ještě horší než ďábel, protože ho stvořili lidé svýma vlastníma rukama.