4 miliony 48 493 osob. Takový je počet nezaměstnaných ve Španělsku k počátku tohoto měsíce. Deník El Mundo zveřejnil reportáž i jejich každodenním životě. Telefonní operátorka Teresa Barberová chce emigrovat do Švýcarska či Německa. „Nemám práci už 18 měsíců a můj partner rovněž ne. Musíme splácet velmi vysoký úvěr. Je to těžké. Náš způsob života je více než skromný,“ svěřuje se tato dvaatřicetiletá Madriďanka.

Podobná situace je i v jiných zemích západní Evropy, které krize zasáhla zvlášť silně, zejména jde o Řecko, Portugalsko a Velkou Británii. Naneštěstí i léky, které vlády na vyléčení ekonomik nasazují, jsou rovněž systematicky podobné.

Více státu v hospodářství, vyšší daně a stále opakované mantry o „skutečných“ vinících krize, tedy ziskuchtivých bankéřích a spekulantech. A hlavně pozor na ty, kdo by si dovolili postavit se proti privilegiím té či oné sociální skupiny, jdou rovnou do občanské miniválky se stávkami, smrští dlažebních kostek a vodních děl.

Starý kontinent se dostal do slepé uličky. Evropští politici už mnoho let vyhrávají volby díky slibům pracovních míst, slušných platů, dostupného bydlení, dlouhých prázdnin a šťastného života bez rizika. V jednom ze svých prvních veřejných projevůpředseda Evropské rady Herman Van Rompuy prohlásil, že Unie by měla zaručit udržení evropského způsobu života, jakoby nevěděl, že právě to představuje pro Evropu nejkratší cestu do hospodářské katastrofy.

Evropský způsob života, to jsou odvody ve výši poloviny příjmů poplatníků, 35 pracovních hodin týdně, veřejné zadlužení vyšší než HDP. Evropský způsob života, to je často chvalozpěv na lenost a opovrhování kapitalismem. Je to také široce rozšířené přesvědčení, že stát tady bude pro nás vždy, aby nám podal pomocnou ruku v nesnázích. Tímto způsobem chce Evropa soutěžit s Čínou? To je snad legrace!