Pokrok, idea minulosti

Na konci roku 2009 si 54% Evropanů myslelo, že nejhorší část krize ve formě nezaměstnanosti ještě přijde. Už roky čelí ekonomickým a politickým změnám, které s sebou globalizace přináší. I když Evropa neměla nikdy pověst obzvláště optimistického kontinentu, současná ekonomická krize prohloubila latentní podezřívavý postoj občanů k budoucnosti. Zatímco Spojené státy „mají pocit, že budoucnost je možné tvořit, Evropa se vždy ukazovala jako pesimističtější. V současné době trpí problémy, které jsou důsledkem pozastavení evropského integračního procesu,“ myslí si Fernando Vallespin, bývalý předseda Centra sociologického výzkumu (veřejná instituce pro výzkum španělské společnosti) a profesor politologie na Nezávislé univerzitě v Madridu.

„Z krize se snažíme vymanit jako národní státy,“ dodává. Ještě před několika měsíci se většina evropských občanů cítila se svým osobním životem spokojena nebo velmi spokojena (78% podlevýzkumu Eurobarometru zveřejněného na konci roku 2009). Úroveň osobní spokojenosti Dánů, Lucemburčanů, Švédů, Nizozemců, Finů a Britů přesahovala 90%, zatímco Španělé zůstávali v průměru se 74%, stejně jako občané východoevropských zemí, ve kterých jsou platy nižší. Itálie, která se navzdory svému bohatství tradičně drží pod evropským průměrem, uzavírala se 71%.

Převládá nedůvěra

Podle nedávného průzkumu Evropské komise je nyní důvěra občanů v budoucnost a zvláště v ekonomickou budoucnost o hodně nižší. Mezi evropskými občany si 54% myslí, že v oblasti zaměstnanosti to nejhorší období krize ještě přijde, zatímco 38% si myslí, že z nejhoršího už jsme venku. Tento index důvěry (či nedůvěry) je však lepší než stejný výsledek ankety provedené na jaře. Jestliže se morálka Evropanů obzvláště snížila na podzim, zdá se, že díky slabým známkám růstu, které byly v některých zemích zaznamenány, začínáme znovu trochu zvedat hlavu.

Krize nicméně prohloubila rozdíly v životním standartu zemí evropského severu a jihu. Její dosah byl veliký a rekonstrukce bude trvat dlouho, odhaduje poslední Eurobarometr. Už před krizí sociologové v různých oblastech vyjadřovali své znepokojení nad pesimismem, který v evropské společnosti vládne. Týkal se i Spojeného království, jak říká britský vědec Roger Liddle, bývalý poradce Tonyho Blaira a José Manuela Barossa. „Projednou se Britové s ostatními občany Unie shodnou na stejné vizi evropské budoucnosti,“ s ironií píše autor ve studii o „evropském sociálním pesimismu“ publikované v roce 2008.

Ztráta důležitosti

Podle Liddla začíná život Britů stále více připomínat život Francouzů, Němců a Italů. „Už před krizí se ve Spojeném království objevovaly prvky pesimismu. Překvapivé je ale to, že jsme je pozorovali i během let ekonomické prosperity, jako například v letech 2005 či 2007, ve Francii, v Německu a ve Spojeném království,” upřesňuje Liddle, který pracuje pro londýnský think-tank Policy Network. I když úroveň osobní spokojenosti byla vysoká, lidé se už obávali budoucnosti, dodává autor, z důvodů problémů adaptace na změny, které přináší globalizace, imigrace a tak dále. Liddle shrnuje: „Je jasné, že jakmile jde ekonomika dolů, tyto obavy se prohlubují.“

Fernando Vallespin poukazuje na „novou historickou situaci,“ která v Evropě nastala: „Už nevěří v myšlenku pokroku, ale bojuje o zachování toho, co má: privilegovanou pozici, spolu se Spojenými státy tu nejlepší.“ Ztráta důležitosti Evropy ve světové ekonomice „byla během krize naprosto očividná. Když Evropa zaznamenávala 2% ekonomický růst, Čína rostla rok za rokem o 8 nebo 10%,“ konstatuje pak José Ignacio Torreblanca, ředitel Madridské kanceláře Evropské rady pro zahraniční věci a profesor politických věd na UNED (španělská univerzita pro dálkové studium). „Až nyní však vidíme,“ dodává Torreblanca, „velikost opoždění Evropy i Spojených států vůči novým ekonomickým mocnostem. Krize pak tomuto konstatování ještě dodává na váze.“

Analýza

Stará a zahořklá Evropa

Pro úvodníkáře listu Vanguardia Carlese Castra je termín „stará Evropa“, který použil bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld, „především demografickou realitou, která nutně ovlivňuje animický stav celého kontinentu.“ Evropa trpí „symptomy této těžké a oslabující přeměny“. Europesimismus je proto jen „předzvěstí této krize zrání, která Evropany nutí neustále se vracet k věčným otázkám: kdo jsme, kam jdeme…“

Bez ohledu na ekonomickou krizi jsou zde dva další procesy, které nás nutí zamýšlet se nad jistotami naší budoucnosti, píše Carles Castro. Zaprvé je to „konstatování, že pevný sociální stát – s důchody jako symbolem sociální ochrany – se začíná otřásat v základech.“ Zadruhé, „Bílá Evropa první poloviny 20. století je dávnou vzpomínkou na kontinentu, který přijal milióny osob z jiných světů.“ Navíc se tak „integrační sliby“ staly v určitém smyslu „nebezpečnou sociální časovanou bombou.“ Stručně řečeno, uzavírá Carles Castro, „tento výbušný koktajl může kdykoliv vybuchnout.“