Proroci špatných zpráv si mnou ruce v přesvědčení, že mají vítězství nadosah. Možnost, které se obávají lidé v madridských ulicích i v berlínských kancelářích – že některý z velkých členských států EU požádá o pomoc ze záchranného fondu – je zřejmě stále pravděpodobnější. Předseda vlády Mariano Rajoy tento týden sice už poněkolikáté popřel, že by španělské banky potřebovaly pomoc zvenčí, avšak obří ztráty banky Bankia posunují zemi zase o krůček blíže propasti.

Ještě předtím, než bylo známo, že stát bude muset poskytnout Bankii další finanční injekci ve výši 19 miliard euro, řada expertů varovala, že vláda bude nucena – jakkoli to bude bolet – požádat v zahraničí o peníze na rekapitalizaci svých finančních ústavů. „Měla to udělat už hodně dávno. Ale pořád lepší pozdě než vůbec,“ ujišťuje Daniel Gros ze Střediska pro výzkum evropské politiky (CEPS). „Je pravděpodobné, že Španělsko letos vstoupí do nějakého programu pod kuratelou trojky, což by byla podmínka pro získání další pomoci od ECB na zvládnutí státního dluhu či zadlužení bank,“ uvedl před několika měsíci hlavní ekonom Citigroup William Buiter.

V této rovnici je stále ještě třeba vyřešit velké množství neznámých. Nejen to, zda se Španělsko k tomuto kroku nakonec odhodlá. Je také otázkou, jaký systém by byl zvolen, zda by se střadatelé nechali unést panikou či zda by bylo možné se vyvarovat efektu nákazy, která by přímo napadla Itálii a později i Francii a Belgii.

Loni v létě přijali vrcholní představitelé EU dvě rozhodnutí, kterým připravili cestu pro to, aby dočasný záchranný fond – oficiálně nazvaný Evropský nástroj finanční stability (označovaný anglickým akronymem EFSF) – zabránil zhroucení větší části španělského bankovního sektoru. Nejprve došlo k navýšení objemu fondu ze 440 miliard na 780 miliard euro, i když efektivní zápůjční kapacita zůstala na 440 miliardách. O měsíc později došlo k rozšíření záběru fondu: záchranný mechanismus může být od té doby využit i pro rekapitalizaci finančních subjektů prostřednictvím půjček členským státům.

Problém je v tom, že tok peněz by směřoval nejprve k vládě, která by převzala dluh, a až poté je nasměrovala k jednotlivým subjektům. Z toho vyplývá určitá kondicionalita: intervence se všemi důsledky, s protiplněními podobným těm, na něž musely přistoupit Řecko, Irsko a Portugalsko. Nebude tedy ani tolik záležet na tom, zda by šlo o „light“ záchranou operaci – na pomoc bankám, a nikoli státu -, protože Evropa by si mohla stejně klást požadavky ohledně fiskální politiky, veřejných služeb, privatizací či managementu zachraňovaných subjektů a vyžadovat tvrdé restrukturalizační plány.

Nejznepokojivější je ovšem možnost, že Španělsko nebude schopné se financovat na trzích po dobu, kterou nikdo nedokáže odhadnout. „Můžeme tomu říkat, jak chceme, ale jedná se o intervenci se vším všudy,“ shrnuje jeden vysoce postavený unijní zdroj.

Otevírá se tak prostor pro scénář, který částečně připomíná ten irský: tatíček stát se postaví za své banky, ale břímě dluhů je příliš tíživé, a země je tedy odsouzena k intervenci ze zahraničí. „Kdyby mohly jít peníze přímo bankám [tato možnost naráží na odpor Německa], byly by banky zodpovědné za jejich vrácení,“ vysvětluje profesor Santiago Carbó. „Evropa by měla kontrolovat zachraňované subjekty a dohlížet na ně, což by mohlo vést k vytvoření bankovní unie. Ale nenechme se zmýlit, to se nestane, dokud nedojde k ratifikaci ESM,“ dodává Guntram Wolff z belgického think-tanku Bruegel.

ESM, o němž hovoří Wolff, je Evropský stabilizační mechanismus, stálý záchranný fond, který má do 1. července nahradit stávající EFSF. Nový mechanismus bude mohutnější (půl bilionu euro) a rovněž flexibilnější. Ovšem k tomu, aby vstoupil v platnost, jej ještě bude muset ratifikovat velká část členských států. Zpoždění ratifikačního procesu by bylo v kombinaci s požárem Španělska katastrofickým scénářem.

Co se stane, pokud bude španělská vláda nakonec nucena obrátit se na záchranný fond? Profesor Harvardské univerzity Kenneth Rogoff na to nabízí odpověď: „Pokud eurozóna a ECB nepodniknou rychlé a rozhodné kroky, vypukne na celé unijní periferii panika a dojde k prudkému odlivu kapitálu. Abychom tomu zamezili, je třeba poskytnout bankovnímu sektoru likviditu. Eurozóna bude muset prostřednictvím eurobondů vystoupat ve fiskální unii o několik příček výš. Budeme svědky mimořádných opatření, které byly ještě před nedávnem nemyslitelné, jak tomu bylo ostatně vždy, když se Evropa dostala na pokraj katastrofy.“