Evropa se bude 15. a 16. března opět zabývat případem Řecka. Ve skutečnosti se však bude zabývat sama sebou. Řecký premiér Jorges Papandréu jí prokázal velkou službu tím, že zrychlil postup vstříc skutečné hospodářské unii. Poté, co ve své zemi prosadil ten nejdrakoničtější úsporný plán, pustil se do útoku proti finančníkům spekulujícím proti euru. A Evropskou unii postavil před zrcadlo, když oznámil, že pokud nesplní svou část dohody, to znamená nepodpoří Řecko v jeho nesnázích, obrátí se na Mezinárodní měnový fond (MMF). To by znamenalo na mezinárodní úrovni poukázat na zbytečnost jednotné měny.

Veřejná debata od té chvíle nabrala neočekávaný směr. Už se nevyzdvihuje řecké nebezpečí (které bylo ostatně přehnané: jeho hospodářství představuje pouze 0,3 % eurozóny), ale potřeba pohotové reakce ze strany Evropy. Padá jeden návrh za druhým na možná řešení velice pravděpodobného scénáře, kdy by Řecko potřebovalo pomoc, aby se vyhnulo přehnanému předražení státních dluhopisů, což by mohlo vést k platební neschopnosti země.

Společný fond jako válečná rezerva

Řecká otázka však není pouze vnitřní záležitostí Řecka, týká se eura. Více než kdy jindy záleží na posílení mechanismů měnové unie a posunutí se k závazné měnové unii a nikoliv už jen té dobrovolné. Mezi stávajícími stálými a preventivními mechanismy by měl figurovat určitý nouzový fond, který by zemi v nesnázích umožnil postavit se na nohy. Takový fond by byl podroben velice přísnými vstupním podmínkám (aby se zamezilo svodům příliš laxního přístupu a špatného řízení), avšak jasným a univerzálním. Je logické, že tento fond by byl financován ze společného rozpočtu. Tato „válečná rezerva“ by chránila před tvrdými dopady krize a umožnila rychlou reakci, tak jak to učinil Washington po pádu banky Lehman Brothers.

Jednu z variant této myšlenky nedávno představil Daniel Gros, ředitel nejvýznamnějšího bruselského think-tanku Center for European Policy Studies (CEPS) v dokumentu, který napsal spolu s uznávaným ekonomem Deutsche Bank Thomasem Mayerem. Jejich práce nese název Towards a Euro(pean) Monetary Fund [K Evropskému měnovému fondu]. Tento EMF by byl evropským protějškem MMF, jehož intervence není vhodná, argumentují autoři. Když se totiž země zasažená krizí uzavře do sebe (jak to učinila v roce 2001 Argentina), není možné ji nadále usměrňovat. Takové drama by pro euro skončilo tragédií. S EMF by evropská solidarita nebyla jen prázdným slovem. Paradoxně by však fond byl financován zeměmi, které Maastrichrská kritéria nejméně dodržují, což je nejdiskutabilnější aspekt tohoto návrhu.

Německo by mělo dát EMF podnět

Jestliže Řecko muselo dokázat, že je schopné jednat seriózně, nadešel čas, aby i Německo dalo potřebný impulz, udělalo tečku za spravedlivým rozhořčením „čistého“ přispěvatele poškozovaného podvodnickým darmožroutem – Aténami – které zfalšovaly své účetnictví a nedostály svým závazkům. Stálo by za to raději apelovat na všeobecný zájem, než se uchylovat k autoritě. Měnová unie ve skutečnosti byla pro všechny přínosem právě díky stabilitě, která umožňovala během deseti let vytlačovat vnitřní otřesy a vnější tlak spekulantů díky nízkým úrokovým sazbám, mezinárodnímu významu společné měny, která se na rozdíl od marky stala rezervní měnou a nabádáním k ozdravení veřejných financí.

Je pravdou, že ty nejméně prosperující země, čistí příjemci evropské pomoci (mimo jiné se jedná o středozemní státy) ve strukturální politice nalezly zásadní páku k přístupu k euru. Dostalo se jim přílivu pomoci na jejich modernizaci, která odpovídá 1% jejich ročního HDP. Avšak výměnou za to Německo a ostatní čistí přispěvatelé upevnily přebytek platební bilance díky průniku na méně rozvinuté trhy, což například přivedlo do Atén vlakové soupravy Siemens a do přístavu Pireus francouzsko-italské víceúčelové fregaty FREMM .

Evropa rovněž podpořila sjednocení Německa. Spolkové země bývalé NDR jsou druhými největšími příjemci strukturální pomoci. Při fúzi východoněmecké a západoněmecké marky bylo zapotřebí restriktivní měnové politiky s vysokými úrokovými sazbami, které se uplatňovaly ve všech zemích. A co víc, EU Německu (a též Francii) umožnila v roce 2003 limity paktu stability překročit. To vedlo k jejich odročení a v roce 2005 pak úpravě pravidel, tak aby se daly německého účetnictví odečíst náklady na *„**finančí příspěvky […] na sjednocení Evropy*“*.* Opravdu šaty ušité na míru! Takže ano, všichni za jednoho, ale také jeden za všechny.