Vyberte si jazyk
První paradox: Katyň nebude po 10. dubnu 2010 pro západní svět ani pro Rusko prázdným slovem považovaným za polskou protiruskou posedlost. Tato katastrofa vepíše pravdu o Stalinových zločinech spáchaných před 70 lety na 22 000 polských důstojnících navždy do kolektivní paměti. Připomeňme, že během Druhé světové války Spojenci z obavy ze zhoršení vztahů s Moskvou, nechali sovětskou propagandu prohlašovat, že vyhlazení polské elity v Katyni, Ostaškově a Mednoje bylo dílem nacistů. Doufáme tedy, že zapustí kořeny pravda, která je nutným předpokladem pro jakékoliv usmíření.
Druhý paradox: reakce Ruska a Rusů na tragickou smrt polského prezidenta, řady státních hodnostářů a celého nejvyššího velení polské armády na cestě do Katyně nabízí jedinečnou příležitost, jakkoli je traumatizující, k opravdovému polsko-ruskému usmíření, trochu na způsob francouzsko-německého sbližování mezi Charlesem de Gaullem a Konradem Adenauerem. Dnes Rusko pláče spolu s námi. Poláci pozorují signály z Ruska s údivem: předseda vlády Vladimír Putin sovětský zločin v Katyni odsuzuje a společně s polským premiérem Donaldem Tuskem se klaní před hroby obětí. Ruský prezident Dimitrij Medveděv po katastrofě pronese okázalý projev k polskému národu, a co je bezprecedentní: vyhlásí národní smutek po smrti občana jiné země.
Nakonec se premiér Vladimír Putin vydá na místo nehody a ujímá se předsednictví vyšetřovací komise. Po příjezdu předsedy polské vlády Donalda Tuska mu věnuje přátelská gesta útěchy. Druhý den se vrací do Smolenska, aby pozdravil rakev polského prezidenta. Ruská státní televize vysílá ve svém hlavním vysílacím čase film Katyň od režiséra Andrzeje Wajdy, což samozřejmě musí s ruským svědomím otřást. Polské velvyslanectví v Moskvě se utápí v záplavě květin.
Rusko se otevřelo Polsku, ale rovněž i samo sobě a účtování se stalinismem, který má na svědomí desítky milionů obětí mezi samotnými Rusy a mezi ostatními národy bývalého Sovětského svazu. Pokud si naše dva národy neodpustí dnes, podaří se jim to vůbec někdy? Taková „šance“ se už nebude opakovat. Nemůžeme si dovolit ji promrhat.
Třetí paradox: mladá polská demokracie, mladý polský nezávislý stát je touto ranou otřesen, ale rychle se opět postaví na nohy. Poláci dnes dokazují, že tvoří národ, který je pro svobodu zralý. Občanská platforma, která je u moci a dočasný prezident Bronisław Komorowski se nesmí při obsazování nejvýznamnějších uprázdněných míst řídit stranickou logikou, ale v duchu národního usmíření. Platforma nesmí ustoupit pokušení chatrného triumfalismu, kterému tato osudová tragédie otevřela cestu. Dnes je skutečně obtížné odhadovat, jaký dopad bude tato katastrofa mít na volební scénář a na podobu polské politické scény. Jsem přesvědčen o tom, že Poláci musí v této obtížné zkoušce, které dnes čelí, obstát.
Pohled z Ruska
Nový začátek
Den po úmrtí Lecha Kaczynského a několika desítek představitelů polské elity při leteckém neštěstí v Rusku ruský tisk skládá poctu osobnosti zesnulého polského prezidenta a stejně jako polský tisk věří, že smolenské drama by mohlo předznamenat nový začátek ve vztazích mezi oběma zeměmi. „Nedávná tragédie ve Smolensku je jednou z nejhroznějších epizod bouřlivých polsko-ruských vztahů,“ píše hospodářský deník Vedomosti, podle kterého lze jen stěží „nalézt dva národy, jejichž vztahy jsou tolik nasáklé vzájemnou nedůvěrou.“ „Lech Kaczynski bezpochyby vztahy s Moskvou zhoršil a nevynechal jedinou příležitost, aby Rusku nehodil klacek přes cestu: podpořil umístění střel americké protiraketové obrany v Polsku, blokoval vyjednávání mezi Ruskem a EU a spolčoval se s Viktorem Juščenkem [bývalým ukrajinským prezidentem] a Michailem Saakašvilim [gruzínským prezidentem].“ „Lech Kaczynski nešťastnou náhodou skonal na ruském území na palubě letadla ruské výroby, které bylo opraveno v Rusku,“ píše Nezavisimaja gazeta. „Zemřel cestou na připomínku 70. výročí masakru polských důstojníků, která se měla konat po oficiální smuteční ceremonii, která se v Katyni uskutečnila za účasti premiérů obou zemí: Donalda Tuska, protivníka Lecha Kaczynského na domácí politické scéně a Vladimíra Putina, jeho protivníka na mezinárodní politické scéně. Pro překonání tohoto hrozivého symbolismu minulosti je třeba mít trpělivost a prokázat maximum vzájemné účasti. A ta musí nejprve vzejít z Ruska.“
