První paradox: Katyň nebude po 10. dubnu 2010 pro západní svět ani pro Rusko prázdným slovem považovaným za polskou protiruskou posedlost. Tato katastrofa vepíše pravdu o Stalinových zločinech spáchaných před 70 lety na 22 000 polských důstojnících navždy do kolektivní paměti. Připomeňme, že během Druhé světové války Spojenci z obavy ze zhoršení vztahů s Moskvou, nechali sovětskou propagandu prohlašovat, že vyhlazení polské elity v Katyni, Ostaškově a Mednoje bylo dílem nacistů. Doufáme tedy, že zapustí kořeny pravda, která je nutným předpokladem pro jakékoliv usmíření.

Druhý paradox: reakce Ruska a Rusů na tragickou smrt polského prezidenta, řady státních hodnostářů a celého nejvyššího velení polské armády na cestě do Katyně nabízí jedinečnou příležitost, jakkoli je traumatizující, k opravdovému polsko-ruskému usmíření, trochu na způsob francouzsko-německého sbližování mezi Charlesem de Gaullem a Konradem Adenauerem. Dnes Rusko pláče spolu s námi. Poláci pozorují signály z Ruska s údivem: předseda vlády Vladimír Putin sovětský zločin v Katyni odsuzuje a společně s polským premiérem Donaldem Tuskem se klaní před hroby obětí. Ruský prezident Dimitrij Medveděv po katastrofě pronese okázalý projev k polskému národu, a co je bezprecedentní: vyhlásí národní smutek po smrti občana jiné země.

Nakonec se premiér Vladimír Putin vydá na místo nehody a ujímá se předsednictví vyšetřovací komise. Po příjezdu předsedy polské vlády Donalda Tuska mu věnuje přátelská gesta útěchy. Druhý den se vrací do Smolenska, aby pozdravil rakev polského prezidenta. Ruská státní televize vysílá ve svém hlavním vysílacím čase film Katyň od režiséra Andrzeje Wajdy, což samozřejmě musí s ruským svědomím otřást. Polské velvyslanectví v Moskvě se utápí v záplavě květin.

Rusko se otevřelo Polsku, ale rovněž i samo sobě a účtování se stalinismem, který má na svědomí desítky milionů obětí mezi samotnými Rusy a mezi ostatními národy bývalého Sovětského svazu. Pokud si naše dva národy neodpustí dnes, podaří se jim to vůbec někdy? Taková „šance“ se už nebude opakovat. Nemůžeme si dovolit ji promrhat.

Třetí paradox: mladá polská demokracie, mladý polský nezávislý stát je touto ranou otřesen, ale rychle se opět postaví na nohy. Poláci dnes dokazují, že tvoří národ, který je pro svobodu zralý. Občanská platforma, která je u moci a dočasný prezident Bronisław Komorowski se nesmí při obsazování nejvýznamnějších uprázdněných míst řídit stranickou logikou, ale v duchu národního usmíření. Platforma nesmí ustoupit pokušení chatrného triumfalismu, kterému tato osudová tragédie otevřela cestu. Dnes je skutečně obtížné odhadovat, jaký dopad bude tato katastrofa mít na volební scénář a na podobu polské politické scény. Jsem přesvědčen o tom, že Poláci musí v této obtížné zkoušce, které dnes čelí, obstát.