Epicentrem krajně složité situace, kterou vyprovokoval izraelský útok na konvoj propalestinských aktivistů mířících do Gazy, není jen nepřiměřená a scestná reakce velice bojovné izraelské pravicové vlády. Jádrem problému, který je spíše historické, než krátkodobě politické povahy, je největší a nejmocnější země Středního východu – Turecko.

Flotila vyplouvala především od tureckých a kyperských břehů. Vedla ji a financovala turecká fundamentalistická nevládní organizace „IHH“. Konvoj plul pod tureckou vlajkou a většina osob ze stovky aktivistů a devíti obětí útoku izraelských speciálních jednotek byla tureckého původu.

Někteří tak tvrdili, že po téměř šedesáti letech ekonomického, politického, a dokonce i vojenského spojenectví je tento útok předzvěstí války mezi Izraelem a Tureckem. Ve skutečnosti se ale jedná spíše o nejviditelnější a nejvíce šokující, i když nepřímý, vrcholný bod křivky dlouhodobě se zhoršujících vztahů mezi Tureckem a jeho sousedem Izraelem, ale rovněž mezi Tureckem a Západem jako takovým.

V současnosti přihlížíme tomu, jak se atlantickému světu postupně vzdaluje silná a vitální země s 80 miliony obyvatel, která byla po desetiletí východní baštou NATO a jejíž armáda je považována za druhou největší hned po armádě USA.

Erdoganovův dvojitý machiavelismus

Postupná proměna a návrat tureckého národa k islámu, národa, který po druhé světové válce „technicky“ europeizoval a sekularizoval Kemal Atatürk, započaly v roce 1989 po pádu komunismu a ukončení studené války. Zhroucení proti sobě stojících bloků Ankaře znovuotevřelo nečekanou a zároveň v historii zakotvenou možnost průniku na Kavkaz, do Ázerbajdžánu a do islámských republik bývalého Sovětského svazu.

Sblížení se Sýrií a nejprve obezřetné a poté otevřené navázání vztahů s Íránem dotvořily tento psychologický, politický a náboženský vývoj, který se táhne od nedokončené europeizace k posílení atavistických vztahů s Asií. Do hry, ač nadále opatrné a skryté, se vloudilo napětí, když se vlády v roce 2002 ujala umírněná islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) vedená šikovným a arogantním politikem Recepem Tayyipem Erdoganem, dnešním premiérem, a jeho týmovým kolegou Abdullahem Gülem, dnešním prezidentem.

Erdogan okamžitě zahájil dlouhá a náročná vyjednávání o vstupu Turecka do Evropské unie, který Američané, na rozdíl od mnohých Evropanů, považovali za pozitivní krok, neboť v něm viděli záruku zachování vztahů s NATO. Byl to ale také začátek nejasného handrkování. Nebylo dost dobře jasné, kterým směrem chce Erdogan a jeho strana postmoderní Turecko vést.

Zatímco se často zfanatizované turecké obyvatelstvo nechávalo unášet více méně fundamentalistickými vizemi, machiavelista Erdogan přistoupil v Bruselu na některé závazky a učinil mnoho slibů v oblasti občanských práv, rozcházejících se s tureckou národní tradicí, jako je zrušení trestu smrti, zrušení trestního činu cizoložství, uklidnění vztahů s Kurdy, vstřícné gesto vůči arménským křesťanům bojujícím za památku genocidy.

Okleštěný europeismus laické junty

Erdogan et Gül, kteří se na veřejnosti objevovali v doprovodu přísně zahalených manželek, působili dojmem, že jim nejde ani tak o sblížení se s Evropou, jako o to, využít Evropy a zbavit se s pomocí evropských ustanovení a požadavků historické a paralelní moci kamalistů, která od dvacátých let vládla na tureckých institucích a ve společnosti. Bruselští komisaři a poslanci, kteří krátkozrace a rádi šířili přehnaný demokratický moralismus, měli tendenci vidět v příslušnících armády a v soudcích, kteří v osmdesátých letech za pomoci státního převratu rozbili nejasné a zákeřné parlamentní praktiky a nastolili na vždy krátkodobá a přechodná období vojenskou vládu, určitý druh kasty.

Pro Erdogana bylo nezbytné udeřit železnou pěstí a oslabit jejich roli ručitelů a strážců sekulárního dědictví Mustafy Kemala. Chtěl tak částečně „re-asiatizovat“ Turecko, která měla stanout v čele muslimských zemí v této oblasti. Často chytře využil evropských pravidel k oslabení evropeismu sekulární junty. Ne náhodou nechal 22. února zadržet více než čtyřicet vojenských hodnostářů, z toho čtrnáct vysoce postavených.

Není tudíž překvapující, že se Erdogan přidal k aktivistům mírového konvoje a označil izraelský útok za „pirátský čin“ a „státní terorismus“.