Podle řeckého spisovatele Petrose Markarise Evropa žije v zákeřném období, neboť o krizích, které jí zmítají, hovoří jen ekonomové a centrální bankéři.

Z jednotné měny se tak stává podstata Unie, měna tak není nástrojem a její účel se omezuje na samotné bytí. „Jednotu EU nahradila jednota eurozóny. Dnes žijeme v Evropě, kde mají slovo jen politici a ekonomové. Z tohoto důvodu nemá diskuze dostatečnou hloubku, je jednorozměrná stejně jako tradiční diskurz ekonomů.“ Evropa zbavená vize světa má své zájmy, ale žádné vášně a nemůže vést k ničemu jinému, než že se rozdělí na vznešené věřitele a plebejské dlužníky. „Kvapem směřujeme k evropské občanské válce.“

Jako náhlý výstřel do ticha působila ofenzíva islámského fundamentalismu proti Západu a jeho odporným videům. Ve Středozemí nabývá násilí na intenzitě a Evropa – zaměstnaná svými domácími záležitostmi – si najednou uvědomuje, že za humny vybuchují bomby. Spokojená Evropa se utišila po arabském jaru a najednou je tu zima. Představovala si, že osvobození je synonymem svobody a teď zjišťuje, že revolucím vždy předchází jiskry fundamentalismu, než se podaří vytvořit stabilní instituce a ústavy. Stejně jako Kalibán v Shakespearově Bouři na nás demonstranti křičí: „Tys naučil mne mluvit’: díka ti, vím aspoň, jak tě klnout’; nádcha zlá tě zahub, že’s mne učil řeči své.”

Evropa by mohla něco říci a něco učinit, kdyby přestala spoléhat na to, že odpovědnost za záležitosti, které ji přísluší, převezemou Spojené státy. Nejen v Afghánistánu, kde se mnoho Evropanů účastní předem prohrané války, nejen v Íránu, ale zejména v oblasti našeho Středozemí. Právě k nám utíkají uprchlíci ze severní Afriky, pokud tedy nezemřou na moři, což se stává tak často, že se neubráníme podezření, že jde o dobrovolnou nedbalost. Kdyby měla Evropa svou vlastní zahraniční politiku, byla by schopná dělat to, co vzdálená Amerika schopna dělat není. Mohla by jednat, mít věci pod kontrolou, stanovovat si nové priority, určovat perspektivy založené na organizované spolupráci a nikoliv na slovech či válkychtivých činech.

Evropa se zajímá jen o euro

Myšlenka evropské federace už není tabu. Když ale na ní dojde, týká se diskuze jen měny či toho, zda budeme vágně řečeno „pány svého osudu”. Ale jakou politiku – kromě vnitřního pořádku – pro Evropu vlastně chceme? Jakou vizi světa a jakou pozici by měl Západ zaujmout ve vztahu k islámu, k Íránu, Izraeli a Palestině? A jak by měl řešit konflikty mezi náboženstvími?

Arabská zima nám ukazuje, čím jsme: bez idejí, bez peněz, bez společné vlády, která by mohla čelit světové krizi, a to vysvětluje naše mlčení či koktání evropských představitelů. Těžko říct, k čemu je dobrá Catherine Ashtonová honosící se okázalým titulem vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Nikdo neví, co si myslí sedmadvacet ministrů zahraničních věcí, kteří jsou hybridními figuranty Unie složené ze států, které už nejsou suverénní, ale ještě ani federální. Co se týče lidu, my už nemáme pod kontrolou téměř nic: ani hospodářství, ani Středozemí, ani války, které Evropská unie nikdy nezpochybňovala.

Díky svým dějinám (historie demokracií a států obnovených díky spojení vlastních sil po staletích náboženských a ideologických válek) má Evropa k dispozici vhodné intelektuální a politické nástroje, aby se stala spojencem nedokončených arabských revolucí a pomohla zemím, kterým se nedaří skloubit autoritu státu s demokracií. Ona ale jen zůstává laickým vzorem pro všechny ty – v Libyi, Egyptu, Tunisku – kteří vidí, že se demokracie zmocnilo Muslimské bratrstvo a že ji ohrožují salafističtí fundamentalisté.

Cesta zvolená Jeanem Monnetem po druhé světové válce spočívala ve sladění zájmů a vášní a tedy v organizaci sdílení zdrojů (uhlí a oceli), které byly předměty sporu mezi Německem a Francií. Mezi Evropou a jižním Středozemím by se dala vytyčit podobná cesta díky společenství založeném nikoliv na uhlí a oceli, ale energii (či v budoucnu na vodě).

Společenství se Středomořím

Podobný plán navrhli v říjnu 2011 dva federalisticky založení ekonomové Alfonso Iozzo a Antonio Mosconi. Jejich myšlenka spočívá v tom, že Washington už nebude schopen garantovat stabilitu a demokracii ve Středozemí a na Blízkém východě. Z toho vyplývá naléhavá potřeba vytvořit evropsko-středozemní energetické společenství. Často jde o potenciální energii, která je těžko využitelná bez finanční a technologické pomoci z Evropy. Bude se říkat, že jde pouze o účelové společenství. To se říkalo už o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO). Ve skutečnosti jde o silnou politickou ambici: nahradit hegemonní model modelem paritním a vyžadovat od společníků, aby na sebe vzali přesně dané demokratické závazky, které by kontrolovalo společné parlamentní shromáždění.

Nahrazení či dublování vlivu Spojených států ve Středomoří znamená uvědomit si skutečnost, že stávající model nefunguje. Podle něj bylo možné demokracii vyvážet prostřednictvím válek, což vedlo ke zhroucení států a posílení autoritářských režimů. Demokracie (včetně Izraele) dlouhá léta podporovaly fundamentalisty (tálibánce proti SSSR, Hamás proti OOP) a zcela vědomě ignorovaly hlavní zdroje současných krizí: Saudskou Arábii, která financuje salafistické strany, které ohrožují mladé arabské demokracie.

Je na Evropě, aby dodala středomořským zemím naději a hájila jejich demokracii. Jestliže bude mít Unie k dispozici vládu, bude mít euro i zahraniční politiku. Právě až v té chvíli bude moci onen výstřel, který slyšíme v arabských zemích, probudit Evropu jako v básni Eugenia Montaleho. Evropu, jejíž srdce „pohrdá veškerým pohybem a jen zřídka třese se a chvěje” ["ogni moto tiene a vile, raro e squassato da trasalimenti"].