Vyberte si jazyk
Satirický časopis Titanic vychází dnes, 28. září, v novinových stáncích s novou obálkou. Figuruje na ní [bývalá první dáma Německa] Bettina Wulffová, kterou ohrožuje či chrání – to záleží na tom, z jakého pohledu se na věc díváte, ale raději to nebudeme rozebírat – ozbrojený islámský bojovník. Dětinská fotomontáž svědčící o nevýrazném a ustrašeném postoji časopisu. Jedná se tu o Bettinu Wulffovou a její v Německu tolik vysmívanou rozmarnou touhu po tom, aby se o ní mluvilo v médiích? To je otázka, kterou jsme si už dlouho nepoložili, a je to i jeden z problémů Titanicu: časopis nám neustále předkládá stále a tu samou neustále ohřívanou polévku.
Anebo se snad jedná o nový pokus hrstky novinářů, kterým činí potěšení brnkat muslimům na nervy, aby zjistili, zda jsou doopravdy takoví, jak si je představujeme, to znamená chlapíci pronikající s výbušninou na opasku do redakcí francouzských a německých satirických časopisů, aby tak vtipálkům přinesli důkaz o vlivu svého fekálního humoru?
„Blbci a masochisti“, či zastánci svobody?
Němečtí političtí představitelé viděli, jak se tisíce lidí v Egyptě, Sýrii a v Íránu bouří proti filmu Nevinnost muslimů, a na „úder“ Titanicu zareagovali. Ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle varoval před přiléváním oleje do ohně.
Francouzská [křesťansko-demokratická] politička Christine Boutinová mezitím oznámila, že podá stížnost na časopis Charlie Hebdo, neboť karikatury Mohameda v něm uveřejněné podle jejího názoru podněcují k rasové nesnášenlivosti. Daniel Cohn-Bendit se v televizi rozlítil natolik, že členy vedení Charlie Hebdo označil za „blbce“ a „masochisty“, kteří si libují ve svých vlastních úzkostech. No dobrá.
Málokdy na sebe satira v médiích tolik upozornila jako v posledních dnech. Málokdy byl rozruch kolem satirických obrázků a obálek časopisů v Německu, a ještě více ve Francii, tak silný. Málokdy se prostřednictvím pohrůžek a varování předvedlo tolik stoupenců a odpůrců satiry - [známý německý investigativní novinář] Günter Wallraff tvrdí, že by rád, aby evropská média zaplavily kritické karikatury islámu, aby tak „projev svobody“, a to tvrdí velice vážně, nebyl záležitostí pouhé hrstky zastánců svobody.
Vtipy vyčpělejší než řeči politiků
Tato vibrující troufalost je ve skutečnosti výrazem silné rozhněvanosti rozezlených neoměšťáků, kteří se domnívají, že šílení islamisté mohou svrhnout liberální řád a že „svaté umění“ je prostředkem k tomu, abychom si zachovali otevřenou mysl. Naostřená pera proti šavlím.
Je jednoduše škoda, že v době, kdy se o ní tolik mluví, je satira ubožejší než téměř kdykoliv předtím. Problém přitom není v nízké kvalitě karikatur kreslíře magazínu Charlie Hebdo Charba. Smutná je spíše intelektuální prostota všech těchto obrázků, koláží a vtipů, které se snaží pouze o senzaci. Jedinou senzací je však to, že se pouštíme na velice tenký led, jehož hlavní přitažlivost leží v naší neschopnosti předpovědět, jakou reakci vyvolají - podaří se šok zvládnout, nebo naopak dojde k explozi?
Dělat si legraci z politiků je k ničemu a proto se o to pokoušejí pouze televizní baviči nejnižší kategorie, kteří si neuvědomují, že jejich vtipy jsou ještě vyčpělejší než řeči samotných politiků. Jedinou možnou cestou je tak dnes pro satirika napadat náboženské cítění. Zde je úspěch zaručen. Papež podá na autora žalobu, rada muslimských kleriků odsoudí útoky na náboženské city svých věřících a satirik se může znovu zaklínat ústavním patriotismem – svobodná země přece nemůže satiru zakázat! Jak říká Leo Fischer, šéfredaktor listu Titanic, „muslimové musí žerty na svou adresu umět tolerovat.“ To je sice pravdivá, avšak banální odpověď. Oni je, jak se zdá, tolerovat budou. Musíme se však také smířit s tím, že německá politická satira nám v nadcházejících letech nenabídne téměř žádnou látku k přemýšlení. Na to už jsme si však beztak zvykli.
