Podobně jako v politice, v ekonomice či ve společnosti se z nás i ve fotbale stal „starý kontinent“. Staré názory, staré zvyky, staré chyby, kterých jsme si všichni vědomi, ale které si žárlivě střežíme. Viděli jste v posledních dnech v televizi takového Marcella Lippiho, Fabia Capella nebo Raymonda Domenecha, trenéra Itálie, Anglie a Francie? Nejsou si až překvapivě podobní se skleslými vedoucími představiteli svých zemí po zasedání Evropské rady zasvěcenému krizi?

Kakofonie, na jakou nás uvykly bruselské schůzky, se náhle v podobě frašky rozšířila na fotbalové hřiště v jižní Africe. Zdá se, že staré mocnosti přišly o své jistoty. Jádro zakladatelských států prochází tvrdou zatěžkávací zkouškou. Nizozemí odolává, ale ostatní bojují s problémy. I Německo odkrylo pod pevným krunýřem rozklepaná kolena.

Neřesti a liknavost starého kontinentu

Mimofotbalové potíže staré Evropy už jsou dlouho známy: naše populace neroste, nic nevytváří a nepouští se do žádných rizik. Naši ekonomiku a zaměstnanost ochromují přežitá pravidla, kterých se nadále pevně držíme. Odmítáme realitu, protože máme strach, že by mohla ohrozit bývalé výsady. Evropská společnost působí nehybně. Ti, kteří měli to štěstí, že se narodili v elitním prostředí, mohou doufat, že budou žít na podobné životní úrovni jako jejich rodiče. Ostatní musejí spoléhat na náhodu nebo na zázrak.

To, že člověk studuje, že se angažuje a vzdělává, mu obyčejně otevírá oči a umožňuje všimnout si příležitostí čekajících za hranicemi země. Je ale zbytečné vkládat naděje do hledání užitečných řešení sdílených na evropské úrovni, protože pokaždé, když se objeví naléhavá situace, zvítězí národní logika. To vše se stejným způsobem odehrává na fotbalovém hřišti na mistrovství světa, kde by měly mít představivost a tvořivost teoreticky volné pole působnosti. Ovšem výsledky, a zejména pak chování velkých evropských mužstev zatím symbolicky kopírovaly neřesti a netečnost starého kontinentu.

Francouzi, jak víme, vynalezli revoluci, a nikdy si nenechají ujít příležitost k tomu, aby se vzepřeli autoritě. Dnes jejich národní družstvo předvádí žalostnou hru, hráči útočí na trenéra, Anelka je vyloučen a jeho spoluhráči na protest svolávají valnou hromadu, sepisují prohlášení a na obranu svých nezadatelných práv vstupují do stávky. Napříště si místo kapitána najmou odboráře.

Týmy, které už nemohou konkurovat

Angličané, jak dobře známo, dobyli svět díky své odvaze. Jejich deštivý ostrov jim byl těsný, a tak jakmile mohli, opouštěli teplo svých domovů a vydávali se na nebezpečné výpravy, díky nimž se stali světovou dominantní mocností. Během své jihoafrické mise nedokázalo národní mužstvo ‚tří lvů‘ dobýt ani Alžírsko. A jak zareagovali hráči? Začali si stěžovat na trenéra, který jim zakázal přítomnost manželek a přítelkyň, tedy dam a slečen kultivujících nejvyšší národní ctnosti. Němci, jak všichni víme, se chovají jako Němci. Když stroj funguje podle návodu, rozpráší Austrálii. Když se stroj zadře, tak jako se to stalo v utkání se Srbskem, ztratí hlavu.

My Italové, kteří letos nejsme příliš ve formě, ale máme dobrou vůli, už nyní začínáme vymýšlet polemiky. A to ještě nejsme ani eliminováni. I Španělsko se vykrucuje a projevuje bázlivost, která u něj není zvykem. Pouze ti, kteří už dlouho snili o tom, že budou přizváni k vítěznému banketu, jako například Portugalci, překypují odvahou a jsou připraveni trhat.

Samozřejmě je třeba vyvarovat se banalit, nicméně není pochyb o tom, že Evropa působí v jižní Africe dojmem nehybného, ustrašeného kontinentu, který se stará především o to, aby neztratil, co má, místo toho, aby se snažil dosáhnout něčeho nového. Zinédine Zidane řekl, že velká mužstva starého kontinentu mají všechna stejný problém: světové hodnoty se nivelizovaly a my jsme ztratili dřívějšího soutěživého ducha. Zidane mluvil o fotbalu, ale nevědomky tím vyjádřil i důležitou pravdu, která platí ve všech oblastech: globální společnost už nemá trpělivost s těmi, kteří nechtějí následovat a zpomalují krok, místo aby běželi, experimentovali a pouštěli se do nebezpečí.