Svůj úsporný rozpočet právě představila i Francie. Počítá se škrty 37 miliard eur [928 miliard korun], které mají srazit deficit pod hranici 3% HDP, jak se zavázaly všechny členské státy eurozóny. Vše svědčí o tom, že příští rok bude ještě náročnější než letošní. Ekonomika se už výrazně propadá a francouzské, italské a španělské vlády brzdí naráz, přitom už nyní je nezaměstnanost rekordní. Její řešení by mělo být nejvyšší prioritou. Nedávné demonstrace ve Španělsku, zrod skutečně neonacistické strany v Řecku, nárůst protievropské nálady: vše jde z kopce.

Stále více ekonomů včetně nositele Nobelovy ceny za ekonomii a editorialisty New York Times Paula Krugmana tvrdí, že vršené škrty Evropu na nohy nepostaví, ale naopak povedou k jejímu zchudnutí. A dokonce ji možná zatáhnou do cyklu, který by se mohl skutečně podobat velké depresi ze 30. let 20. století.

Vůbec nejtěžším úkolem je najít tu správnou cestu, vhodnou míru mezi tím, co je nutné učinit, aby se státy vymanily z ochromujícího dluhu, a tím, co je nutné pro oživení ekonomiky.

Zpomalte škrty

Francouzský premiér Jean-Marc Ayrault si tuto nesnáz vysvětlil diktaturou trhů. Podle něj se dluhy Francie nebo Španělska vyřeší, pokud si budou moci na trzích půjčovat za co nejnižší úrokové sazby. To se v případě Francie právě děje, a to od zvolení Françoise Hollanda prezidentem.

Pokud ale Francie nepřesvědčí, že dělá vše pro to, aby se dostala pod 3% limit rozpočtového deficitu, okamžitě přijdou sankce a trh ji začne vysávat vysokými úroky, při kterých svůj dluh více neunese. A proto se objevují názory, že co nezmůže sám stát, o to se může pokusit eurozóna: zmírnit 3% pravidlo jeho rozložením v čase a nastavit návrat k rovnováze stát po státu.

Rozumějme dobře: nemocí, kterou kromě Německa trpíme všichni, je deficit konkurenceschopnosti. Ten sám ospravedlňuje velký díl požadovaného úsilí a obětí. Ovšem nijak nebrání v dalším hledání prostředků, které systém zpružní a zabrání pádu Evropy do zdlouhavé recese.

Viděno z tohoto úhlu jde o nutnost. Nová smlouva, která se předkládá k ratifikaci, ostatně otevírá jednu trhlinu, kterou je třeba řešit. Jde o to rozlišit mezi strukturálním a konjunkturálním deficitem. Strukturální deficit musí být nutně odstraněn, stlačován k nule, zatímco ten druhý, který určuje rytmus konjunktury, se musí rytmu přizpůsobit. Pokud je tam mezera, zaměřme se na ní.

Všichni nemohou snižovat deficit stejně

Možná stojí za to si připomenout předchozí etapy krize. Začala ve Spojených státech. Bylo zřejmé, že tato americká krize ohrozí celé světové hospodářství a finančnictví. Tehdy státy G20 zareagovaly a sladily stanoviska a kroky. Proč se dnes Spojené státy, jejichž vývoz do Evropy se snížil o téměř 10 %, Čína, jejíž export do Evropy se propadl o 5 %, ale i Brazílie a další státy, které pociťují samy oslabení hospodářské aktivity v Evropě, nedají v rámci G20 dohromady a nerozhodnou o kolektivní reakci? Co bylo jednou správné a přínosné pro Spojené státy, by logicky mělo být vhodné i pro Evropskou unii.

Naneštěstí jsme po odeznění toho nejhoršího z americké krize zažili návrat k obraně národních zájmů a stále zřetelnější projevy protekcionismu. Je na čase tento proces zvrátit a vyjednat na úrovni G20 shodu. A je na čase, aby Evropa začala přemýšlet nad tím, že všichni nemohou bojovat s deficity ve stejném tempu.

Stejně tak je nejvyšší čas, aby se rozhodnutí uvedla ve skutek. François Hollande si zakládá na tom, že doplnil rozpočtovou smlouvu o pakt růstu, který bude mít k dispozici minimálně 120 miliard eur. Na co tedy naše vlády čekají s mobilizací této sumy ve službách růstu?