Bruselská dohoda je ve skutečnosti konsenzem mezi Německem a MMF. Nebyla to bitva ani jednoduchá, ani předem vyhraná. Více než dvanáctihodinové zasedání mohlo naopak ztroskotat, jak předpovídaly mnohé zdroje.

Na adresu těch, kdo si myslí, že se takový výsledek dal stejně jako uvolnění finanční pomoci a restrukturalizace řeckého dluhu očekávat, je třeba poznamenat, žebez schválení úsporných opatření [začátkem listopadu] by se naše země žádných peněz nedočkala a ocitla by se ve velmi složité situaci. Na druhou stranu dlužno říct, že naši partneři mohli sáhnout k dynamičtějším řešením řecké zadluženosti.

Zvolené řešení, propojení různých nástrojů, celá tato strategie, jak se vyhnout jednoduchému řešení v podobě přímého snížení dluhu, není nejlepší. Dokladem toho je jak podezíravost vůči řecké politice, tak vliv protestantské etiky v evropské politice.

Evropa nejednala pružně, nepřekonala miserabilistický přístup bezcitných účetních, kteří si nevidí dál než na špičku nosu, nepřihlížela, tak jak měla, k řeckým obětem.

Jedna věc je jistá: Evropané se měli k Řecku zachovat galantněji. Jak nicméně tvrdí lidové rčení, „pořád lepší tohle než nic“. Bez dohody by dnešek vypadal jinak. Nyní se můžeme nadechnout. Navzdory různým překážkám a nedůtklivosti je třeba uznat pokroky.

Pomoc zvenčí nestačí a nebude trvat dlouho. To znamená, že Řecko musí vedle dodržování svých závazků začít již dnes hledat cestu k rozvoji.

Nyní musíme využít stability, kterou mezinárodní pomoc nabízí, a zapřáhnout všechny vnitřní, politické, ekonomické a sociální síly k tomu, aby se země zase konečně postavila na vlastní nohy.