Vyberte si jazyk
V omezování uchovávání, užití a prodeje osobních dat internetovými společnostmi má Evropa pravidla přísnější než Spojené státy. Vyžaduje však též, aby poskytovatelé internetového připojení uchovávali osobní údaje pro případ, že by je vláda chtěla použít k vyšetřování jednotlivých uživatelů. Evropský parlament momentálně zvažuje návrh zákona zvaného "Smile29", který by shromažďování dat o uživatelích učinil povinným též v případě internetového vyhledávače Google, kterým prochází miliardy vyhledávácích požadavků denně.
Návrh EU je jen poslední ze snah vlád všude na světě vyzvědět o svých občanech s pomocí dat o jejich chování na internetu co nejvíce. Kritikové však proti němu protestují jako proti násilnému přivlastňování si osobních údajů; opozice se tak začíná formovat po celé Evropě. Novému uspořádání se nyní pokouší odporovat irská skupina, která přednése žalobu u Evropského soudního dvora (ECJ) u nějž chce dosáhnout zrušení nových irských zákonů, přijatých za účelem harmonizace se širšími evropskými standardy. Pokud hnutí za občanská práva na internetu Digital Rights Ireland, které soudí, že tato legislativa je v rozporu s Evropskou konvencí o lidských právech, proces vyhraje, stalo by se toto vítězství úspěšným precedentem pro jiné opoziční iniciativy v Evropě. „Chceme dosáhnout především zrušení zákonů o uchovávání dat," říká T.J. McIntyre, profesor práv na University College v Dublinu a vedoucí této organizace. Zákon podle něj pouze kriminalizuje běžné občany.
Boj za důvěrnost
Důvěrnost internetových informací se stala novým bitevním polem boje za občanské svobody. Facebook a Google sbírají obrovská kvanta dat o názorech, tužbách a impulzech svých uživatelů, za které jim pak jiné společnosti ochotně a dobře platí. Po celé Evropě se tak vzmáhá vlna odporu proti uchovávání soukromých dat: kritika se ozývá zejména ze stran hnutí za občanské svobody, například Evropské federace novinářů. V Německu podalo téměř 35 000 lidí, včetně ministryně spravedlnosti Sabine Leutheusser-Schnarrenbergerové, žalobu proti své vlastní vládě. „V Evropě dnes existuje skutečný problém. Dochází k porušování Evropské konvence o lidských právech, podle které má každý právo na soukromí. Toto základní právo se musí vztahovat i na digitální život," říká Christian Engström, poslanec Evropského parlamentu za kontroverzní švédskou Pirátskou stranu, která byla zvolena na základě své obhajoby digitálních práv.
V Irsku je dnes povinné uchovávat data o telefonních hovorech po dobu tří let, neexistuje však zákon,který by jejich uchovávání vyžadoval i po poskytovatelích internetového připojení. Irská i Evropská vláda o takovouto změnu usilují. McIntyre tvrdí, že vláda má už nyní ve věci navrch. „V roce 2002 irská vláda tajně zavedla program uchovávání dat. Stalo se tak na ministerský příkaz, což ministerstvo spravedlnosti dodnes nepřiznalo." McIntyre očekává, že ke konečnému rozhodnutí dojde až před Evropským soudem.
Rozdělená Evropa
Samotná EU se zdá být ve věci důvěrnosti internetových údajů rozdělená. Zatímco pravomoci v oblasti monitoringu a sledování datových přenosů byly značně posíleny, úřad EU, který je pověřen dohledem nad snahou uchovávání dat rozšířit i na vyhledávače pod hlavičkou návrhu Smile29, si ve své zprávě stěžuje, že členské státy EU již dnes shromažďují o svých občanech více informací, než by měly a „neposkytují téměř žádná statistická data o tom, jak jsou údaje uchovávané v souladu s touto směrnicí používány, což možnosti ověřit užitečnost jejich uchovávání značně snižuje."
Irská skupina podporuje podstatnou změnu legislativy, včetně redukce maximální doby, po kterou lze data uchovávat, přezkoumání celkové bezpečnosti datového přenosu Evropskou komisí, vyjasnění konceptu „vážného zločinu" na úrovni členských států a „zveřejnění všech zainteresovaných subjektů či seznamu entit s přístupem k těmto datům." Podle pana Engströma z Pirátské strany je problémem EU nedostatek demokracie: „Většina pravomocí je soustředěna v rukou komisařů a [jiných] nezvolených úředníků."
Příliš mnoho falešných výhod
Engström též poukazuje na existenci rozličných byrokratických subjektů EU, které jsou mezi sebou často na kordy. „Musíte pochopit, že nejde o nějaké zosobněné ‘zlo’, nejde o žádného zloducha, který by v zákulisí tahal za nitky. EU se naopak dostala do těsné blízkosti různých zájmů a to je ve spojení s pravomocemi nezvolených výkonných činitelů velice zneklidňující.” Engström uznává, že bezpečnostní složky se snaží získat k údajům přístup prostě proto, že taková data existují. „Tyto věci nemají s
opravdovou policejní prací nic společného. Podobná opatření by mohla přispět pouze k polapení hloupých a neohrabaných kriminálníků - ti skuteční je budou umět obejít.” Zmiňuje se též o nebezpečí falešných obvinění, jelikož takzvaná těžba dat často neznamená více než rozeznávání pravidelností. „Lidský mozek má obrovskou schopnost takové pravidelnosti vidět - i tam, kde neexistují.”
Zpět v Irsku si profesor McIntyre myslí, že tento boj bude pokračovat už jen z jediného důvodu: „Automatická detekce zločinu je nemožná. Pořádkové síly však tuto myšlenku z nějakých důvodů milují. A podobně je tomu s ideou umět někomu zamezit zločin spáchat. Těžba dat obsahuje příliš mnoho falešných pozitiv. Z komerčního pohledu je to jedno - koho zajímá, jestli na Facebooku uvidíte reklamu, která vás nezajímá? V otázkách terorismu, do kterého je zapojeno jenom nepatrné množství lidí, však naopak nemáte k dispozici takovou důkazovou bázi, na které by se osobnostní profilování dalo založit.”
