Nutnost nového rozdělení křesel v Evropském parlamentu, který bude zvolen v červnu příštího roku, vyplývá jednak z Lisabonské smlouvy, která počítá se snížením celkového počtu křesel ze 754 na 751, jednak ze vstupu Chorvatska do EU. Ostatní členské státy musejí uvolnit místo jedenácti chorvatským europoslancům. A toho lze dosáhnout jedině tak, že některé země o křesla přijdou. Je toto přerozdělení navýsost politického rázu, nebo jde o čistě matematický výpočet?

Aritmetika a spravedlnost jsou dvě různé věci. V hantýrce bruselských byrokratů se spravedlnost nazývá „poměrně sestupné zastoupení“, což ve skutečnosti znamená, že malé země mají proporčně k počtu obyvatel více poslaneckých mandátů než země velké. Na návrh výboru pro ústavní záležitosti EP, k němuž se Evropský parlament vyjádří v polovině března, by Německo mělo přijít o tři křesla a dalších dvanáct států o jedno. Počet křesel zbylých 15 zemí zůstane zachován. To, že vliv Německa, které má v Unii dominantní postavení, v Parlamentu zeslábne, může vyvolávat dojem, že jde o politické rozhodnutí. Skutečnost je ale jednodušší: Lisabonská smlouva stanoví, že žádná země nemůže mít více než 96 křesel. Německo, které jich má 99, by představovalo abnormalitu.

Porušení principu

Žádná jiná velká členská země Unie – Francie, Británie, Itálie, Španělsko či Polsko – nikomu poslanecká křesla přenechávat nemusí. Přijdou o něj státy menší. Jde o porušení principu. Šťastné může být Finsko, že na tom netratí: jeho 13 křesel mu zůstane.

Zaobírat se do této míry počtem křesel přidělených jednotlivým členským státům může někomu připadat malicherné. Přitom je to důležitá otázka, protože Parlament je jako jediný orgán EU volen občany, jeho vliv roste a volby v roce 2014 budou mít větší význam než kdy dřív.

Pravda je, že v žádné zemi nevěnovali občané evropským volbám nikdy příliš velkou pozornost, zejména pak ne mladí lidé, z nichž se jen každý pátý zajímá o to, kdo ho bude v Parlamentu zastupovat.

Blíže federálnímu státu

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že si většina občanů sedmadvacítky stále myslí, že jejich hlas nemá na evropské úrovni žádnou váhu. Všeobecně mají lidé, bez ohledu na stát, jen skrovné znalosti EU, nicméně se domnívají, že Parlament reprezentuje Unii ze všech institucí nejlépe – což očividně souvisí se způsobem volby jeho členů.

Poprvé v historii bude předseda Evropské komise volen v závislosti na výsledcích hlasování. Tato skutečnost – stejně jako to, že bude v budoucnu možné volit poslance figurující na společných evropských kandidátkách – by měla přispět ke vzniku celoevropské debaty o budoucím politickém směřování Unie. I když mohou jednotlivé parlamentní skupiny zastávat diametrálně odlišná stanoviska, doposavad nikdy žádnou předvolební kampaň nevedly. Poslanci přitom čím dál častěji hlasují podle své politické příslušnosti, a nikoliv podle národnosti.

Ještě ambiciózněji se jeví návrh vybírat všechny eurokomisaře z řad poslanců Evropského parlamentu, což by jim propůjčovalo větší demokratickou legitimitu. Vztahy mezi Komisí a Parlamentem nicméně nejsou srovnatelné s těmi, jaké mezi sebou mohou udržovat vláda a parlament v rámci národního státu. Přímý vztah by z Komise udělal evropskou vládu a Unie by se ještě více přiblížila federálnímu státu. Politická vůle k většímu federalismu je však pro tuto chvíli ještě nesmělá.