Od té chvíle, kdy Margaret Thatcherová naposledy jako premiérka v slzách opustila sídlo na Downing Street č. 10, uplynula více než dvě desetiletí. Někteří truchlili, další se radovali, ale význam toho okamžiku neušel nikomu. Zatáhla se opona za premiérstvím, které definovalo i transformovalo celou zemi – k lepšímu i horšímu. Ani její další roky na periferii britské politiky na tom nic nezměnily.

Dnes se nám 70. léta zdají dávnou minulostí. Změnila se nejen Británie, ale celý svět. Ale vášně, které vyvolávala ode dne, kdy se ujala svého úřadu, jsou dnes stále stejně živé. Rozdělení společnosti je v dnešní Británii podobně citelné, jako v den, kdy úřad opustila. To byl jeden z mála epitafů, který nepředchází přístupu „buď ji milovat, nebo nenávidět“.

Možná, že sama chápala, jak moc její osobnost bude jednou rozdělovat, když po svém prvním volebním vítězství parafrázovala modlitbu svatého Františka, prosíc, „abych spojovala, kde je hádka“. Ale urputné přesvědčení, s nímž přistupovala ke svému vládnutí – nejprve v čele Konzervativní strany a posléze státu – a které tak kontrastovalo s nepořádkem, v němž se stát i strana nacházely, bylo kdysi symbolem její síly a po určité době zase její osudové slabosti.

Vysmívaná dcera hokynáře

Všeho toho, co se jí podařilo, by nebyla schopná dosáhnout bez svého odhodlání, které dávala jasně najevo – ať už šlo o zdravou měnovou politiku, lidový kapitalismus (prodej podílů ve veřejných službách prvoinvestorům), výprodej sociálního bytů, či po roce 1988 boj s klimatickými změnami. Ale byly chvíle, kdy její odmítání jakéhokoliv kompromisu její politický život zbytečně ztěžovalo a nakonec jí přivedlo zkázu.

Válka o Falklandy byla z vítězného pohledu jejím vrcholem. Ale nedalo se té válce zabránit, kdyby nevyloučila mírové rozhovory? Neexistoval způsob, kterým se příliš rušivý vliv odborů nedal omezit bez traumatu hornické stávky? A nemohl náhodou nastat mír v Severním Irsku dříve? Její zastánci by řekli „ne“. Její odmítnutí ustoupit – po pumovém útoku v Brightonu v roce 1984 – bylo podle nich nutné. Její odpůrci by – možná s výjimkou Severního Irska – nesouhlasili. Shoda o tom zkrátka nepanuje dodnes a široká jizva hořkosti stále přetrvává velice blízko povrchu britské politiky.

Díky svému velice prostému původu – hojně vysmívané dcery hokynáře – a skutečnosti, že byla ženou v tehdy ještě mužštějším světě než je dnes, nemohla nebýt bojovnicí a outsiderem.

Pevné principy a přímočarost

To, co bylo nejprve kladem, se ukázalo posléze přítěží, když ztratila kontakt i s voliči, kterým vděčila za svou moc. Nepokoje proti „dani z hlavy“ – které donutily lady k jednomu z mála obratů o 180 stupňů – ukázaly, jak moc se vzdálila daňovým poplatníkům, jejichž zájmy dříve tak odvážně bránila.

Řadě opatření, které se do dnešního dne spojují s jejím jménem, zůstává negativní nálepka, kvůli níž byly kdysi pod palbou kritiky. Prodej městských bytů vedl ke snížení dostupnosti sociálního bydlení, na což stát doplácí dodnes. Lidový kapitalismus rozšířil řady akcionářů, ale po úderu finanční krize také ztroskotanců. Na „Big Bang”, který osvobodil obchodování na City od řady omezení, se lze s odstupem dívat jako na prvopočátek excesů z 90. let a po roce 2000. Oslabení odborů – mezi jehož kladné dopady patří možnost založení nových podniků, jako třeba The Independent – také nesporně přispělo k problémům nízkých mezd a nízké produktivity v dnešní do velké míry neregulované ekonomice.

V zahraničí byla Thatcherová vnímána v mnohem méně protichůdně. V zemích střední a východní Evropy byla zbožňována pro své pevné principy a přímočarost. Její vztahy s Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem, na jehož reformismus vsadila hned zkraje, pomohly přispět k ukončení studené války. Také daly Británii globální vliv, kterému se země netěšila možná od dob Churchilla, a – přes všechny ambice Tonyho Blaira – na něj už nikdy nenavázala. Její euroskepticismus šel ruku v ruce s jejím anglickým konzervatismem. Ve srovnání se záštiplným proudem, který zachvátil dnešní britskou politiku vypadá na jedné straně mnohem seriózněji a na straně druhé téměř neškodně. Nicméně to byla právě Evropa, kdo ji zlomil vaz.

Lekce vůdcovství

Thatcherová dominovala Británii jedenáct let a dojem udělala i na světové scéně. A nastavila standard, jak zacházet s pravomocemi předsedy vlády. Ale o jejím odkazu na domácí politické scéně hodně vypovídá skutečnost, že ačkoliv je thatcherismus uznávaným přesvědčením, baronka sama nemá žádného filosofického či politického dědice. David Cameron se obezřetně brzy distancoval od jejího výroku, že „nic takového jako společnost neexistuje“.

A ačkoli je Británie, kterou proti své vůli přestala vést v roce 1991, v roce 2013 zcela jinou zemí, je řada bitev, které vedla – ať už kolem zdanění, deregulace, vztahů s odbory či ochrany britské suverenity v Evropě – dnes stále tématem. To může být měřítkem její prozíravosti, ale také to vypovídá o překážkách, kterým čelí i ten nejsilnější a nejodvážnější politik snažící se prosadit v demokratickém zřízení nějakou změnu.

Margaret Thatcherová na vrcholu své slávy předvedla lekci ve vůdcovství. Ale Britové – jak už tomu často bývá – se ukázali být tvrdohlavě, ba až obdivně, neochotní nechat se vést.