Krize zuří už pět let. Roste nezaměstnanost, chudoba i sociální vyloučení. Začínají se objevovat i případy podvýživy u dětí, desítky tisíc rodiny byly vyhnány z domova. Platy se snižují, nikoliv ale ceny zboží a služeb. Lidem kromě toho došlo, že se nejedná o žádnou přechodnou situaci, ale že to může celé trvat ještě řadu let. Proč se lidé za takových podmínek nebouří? Proč nepadne systém? Kolik toho ještě dokáže snést španělská společnost, aniž by došlo ke vzpouře?

Pro sociální výbuch bychom totiž stěží našli vhodnější podmínky. Zaprvé jsou dopady krize hrozné. Jak může přežít populace se šesti miliony nezaměstnanými? Nejhorší na tom je, že nezaměstnanost poroste, protože klesá domácí poptávka. Úspory a příspěvky, které držely řadu lidí doposud nad vodou, se tenčí. Množství těch, kteří v potápějící se ekonomice práci mají, pobírá mzdu, která jim stačí sotva na holé živobytí.

Zadruhé divoká politika úsporných opatření, kterou provádějí Španělsko i Evropská unie vedou zemi akorát tak do zkázy a oddalují hospodářské oživení. Místo toho, aby spotřeba a státní výdaje zmírnily propad spotřeby domácností, škrtá vláda výdaje na administrativu. Tím se prohlubuje nejen krize, ale klesá i sociální podpora pro nezaměstnané a postižené chudobou. I když to zní možná trochu drsně, EU a vláda si usmyslely, že cesta ven z krize vede přes všeobecné zchudnutí většiny Španělů. „Vnitřní devalvace“ totiž nic jiného neznamená.

Zatřetí se rozšířilo přesvědčení, že rozdělení břemena je nesmírně nespravedlivé. Tím nejpalčivějším případem, nicméně nikoliv jediným, je problém soudních vystěhovávání. Stát vyplácí obrovské sumy za sanaci bankovního sektoru a zadlužuje se, ale neřeší situaci všech těch, kteří se chytili do hypoteční pasti. Necitlivost veřejných orgánů a obou hlavních politických stran k této situaci přispěla k nárůstu pocitu rozhořčení v podstatné části společnosti.

Začtvrté v této chvíli panuje beznaděj. Kromě vládní propagandy o blížícímu se oživení, lidé pochopili, že se nacházíme uprostřed dlouhého období stagnace a že máme před sebou řadu velice těžkých let.

A nakonec trpíme zkorumpovanou vládní stranu a neskutečnou neefektivitu. Je neuvěřitelné, že se v tak závažné době nechá předseda vlády vydírat kvůli nelegálnímu financování politické strany, kterou vede.

A navzdory všem těm pohromám, které jsem vyjmenoval, se lidé nebouří. Co se tedy vlastně děje?

Na jednu stranu je to tím, že už nejsou žádné alternativy. Dnes už neexistuje ideologie, která by přišla s návrhem jiné cesty než té, kterou se ubíráme, a která by zorganizovala opravdový odpor. Lidi ovládá vztek, který se projevuje v zavržení a odcizení hospodářského i politického systému. Tento vztek však nijak nekrystalizuje do hnutí, které počítá s kolektivní hrozbou.

Na druhou stranu má Španělsko navzdory zchudnutí stále dost vysokou úroveň vyspělosti. Je známo, že rozvinuté demokracie jsou výjimečně stabilní. Snesou téměř vše. Existuje jedno pozoruhodné pravidlo: ještě nikdy se nezhroutilo demokratické zřízení s národním důchodem na hlavu vyšším než v Argentině v roce 1976.

Ve Španělsku je národní důchod mnohem vyšší, a to i po současné krizi. Můžeme proto očekávat bouřlivé okamžiky a epizody, ale ke zhroucení by nemělo dojít. Zčásti proto, že stát je velice silný a protesty může včas zabrzdit. Částečně také proto, že řada rodin vlastní byty, nebo má úspory na burze a nechtějí proto riskovat dobrodružství s nejistým koncem. Vývoj s sebou nese na všech úrovních politický konzervativismus.

Nejviditelnějším symptomem skutečnosti, že lidé navzdory své nespokojenosti nechtějí Španělé nést další rizika, je absence veřejné diskuze o výhodnosti členství v eurozóně. Ačkoli se měnová unie nakonec ukázala být spíše pastí, téměř nikdo na sebe nechce vzít odpovědnost za krátkodobé náklady odchodu z eurozóny. Je také zajímavé, že lidé ventilují svůj hněv na španělské politické strany a instituce, ačkoli zdroj velké části problémů je třeba hledat více nahoře, v pravidlech fungování eura a politikách určovaných severními členskými státy. Je také pravda, že u lidí se hodně propadlo hodnocení evropských institucí. Nicméně bez žádných velkých dopadů. Podpora eura je stále masivní. Tato podpora je hlavním důvodem pro pochopení, proč nedošlo k sociálnímu výbuchu.

Zkrátka budeme s rezignací snášet situaci, která je v každém ohledu netolerovatelná.