Vyberte si jazyk
Cecilii je 22 let, pochází z Bulharska, vyrůstala v Erlangenu a vystudovala divadlo a mediální vědy. Dvacetiletá Katharina pochází ze Slovenska a touží stát se diplomatkou a procestovat svět. Anna žije v České republice, je jí 28 let a je doktorandkou na brněnské univerzitě. Takové jsou reprezentativní portréty nových Evropanek.
Komunismus: nálepka, která nikdy nezmizí
Co znamená komunismus pro tyto mladé ženy dvacet let po pádu Berlínské zdi? Hraje v době světové globalizace a evropského rozšiřování ještě nějakou roli to, v jaké zemi se člověk narodil? „To, že jsem se náhodou narodila v komunistické zemi, na mě nemá nijak zvlášť velký vliv. Rodiče mi občas o této době vyprávějí, ale já znám jen kapitalistický systém,“ vysvětluje Katharina. Navzdory své zjevné lhostejnosti je šokována tím, jakou image má její země v zahraničí: „Když čtu zahraniční tisk, a to hlavně americké články o Slovensku, mluví se tam o nás pořád jako o postkomunistické zemi. Je to jako nálepka, která nikdy nezmizí.“
Cecilia, která volí slova pečlivěji, nicméně razantně, je co se týče přístupu ke komunistické minulosti své země ještě radikálnější: „Je nejvyšší čas, aby lidé přestali žít v minulosti.“ Socialistická vize státu je podle ní „utopií“, i když dobře rozumí pohnutkám, které stály u jejího zrodu. „Nemyslím si, že by bylo možné zařídit, aby si byli všichni lidé naprosto rovni. Někteří budou mít vždycky více ambicí než jiní. Každý by si měl svůj život zařídit podle vlastního přání.“ Anna je zase přesvědčena o tom, že ji minulost nepoznamenala o nic víc, než kdyby se bývala narodila v jiné zemi: „Téměř každá země má dějiny, které mohly negativně ovlivnit její obyvatele.“
Mé povolání odráží to, co doopravdy jsem
Všechny tyto mladé ženy pohlížejí na sebe sama perspektivou svých profesních cílů a příležitostí. O svém kariérním postupu, který vnímá jako ‚přirozený‘ osud, mluví jindy zdrženlivá Anna vášnivě a s horlivostí: „Občas mívám pocit, že jsem si své povolání nevybrala já, ale že si ono vybralo mě.“ Poté, co dokončila studium filmové vědy, je díky své píli a vytrvalosti dnes osmadvacetiletá dívka doktorandkou na Masarykově univerzitě v Brně, která v několika jazycích publikuje eseje o němém filmu a o historickém vývoji filmové technologie. Navzdory počátečním obtížím s rozhodováním je cesta, po které se vydala, přímá a úspěšná. S tím, co dělá, se ztotožňuje: „Mé povolání odráží to, co doopravdy jsem.“
Opuštění Bulharska bylo pro Cecilii prostředkem k emancipaci. „Bylo pro mě důležité získat nezávislost a nemuset žít u rodičů.“ Práci nepovažuje pouze za způsob vydělávání peněz, ale též za prostředek, jak se dozvědět, „co se děje kolem nás, jaká jsou naše práva a naše privilegia. Jen tak můžeme na věcech něco změnit.“ Samozřejmost, s jakou se tyto mladé ženy dívají na svůj profesní rozvoj, lze podle Dr. Christiny Klennerové, vedoucí gendrového výzkumu v nadaci Hanse Böckera, vysvětlit silným zastoupením žen na trhu práce v postkomunistických zemích. Podle statistik uveřejněných v roce 2005 se po přechodu ke kapitalismu počet aktivně pracujících žen snížil, nicméně i tak jejich podíl na celkové ekonomické aktivitě obyvatelstva v zemích střední a východní Evropy převyšuje průměr evropské patnáctky.
Ano emancipaci, ne nivelizaci!
Žádná z výše uvedených žen se nicméně nepovažuje za feministku. Pro všechny je jejich způsob života a jejich profese samozřejmostí: „Jako žena se cítím dobře a jsem ráda tím, čím jsem,“ říká Katharina. To samé tvrdí i Anna: „Především se cítím být člověkem. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, jestli jako žena jednám jinak. Prostě jsem tak byla vychována.“ Nerovnoprávné postavení mezi muži a ženami vnímají jen v jedné rovině: na trhu práce. Katherinu rozčiluje, „když jsou za stejnou práci muži placeni lépe než ženy. Jako by muži dostávali nějaký bonus za penis.“
Podle průzkumu zaměřeného na chápání role gendru ve východní a západní Evropě, který v roce 2005 provedla univerzita Friedricha Wilhelma, má vysoké procento východoevropských žen pocit, že se v jejich zemi ještě nepodařilo zrovnoprávnit muže a ženy, zejména co se týká pracovního trhu. Skutečná rovnoprávnost pak podle nich spočívá v zajištění přístupu mužů a žen ke stejným právům.
Mezi kulturami: nová Evropa
Flexibilita a mobilita, s nimiž Cecilia, Katharina a Anna proměňují Evropskou unii, mohou být také impulsem k rozvoji jejich vlastní země. „Mnoho obyvatel východní Evropy by se rádo vrátilo do své vlasti,“ upřesňuje Anna, „kdyby tam měli možnost žít, pracovat a přežít.“ Katharina se cítí být nejenom Evropankou, ale ještě víc světoobčankou. „Nemám ráda, když jsou lidé moc připoutáni ke svým kořenům. To vede jen k etnickým a nacionálním konfliktům.“ Cecilia dokonale shrnuje podstatu vztahu mezi svou zemí a možnostmi, které jí přináší Evropa: „Jisté je v podstatě jedině to, že jsem opravdu pevně zaklíněná mezi dvěma kulturami.“
