Jak se může malá země jako Makedonie prosadit, když jí jeden ze sousedů, Bulharsko, upírá národní identitu a další, Řecko, zase název? Poslední dva roky vyvíjí malá balkánská republika se dvěma miliony obyvatel, která musela přijmout oficiální název Fyrom (anglický akronym „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“), fenomenální úsilí a prostředky na to, aby dokázala, že má stejně starobylé kořeny jako její dva nedůtkliví sousedé. Své dějiny přepisuje do bronzu a štuků desítek soch, které nyní zdobí hlavní město Skopje. Všechny velebí antickou minulost Makedonců a troufale stavějí Alexandra Velikého (alias Makedonského) do role svého předka. Popuzené Atény to hodnotí jako „nepatřičné přivlastňování si“ nejslavnějšího dobyvatele řeckých dějin.

Projekt na obnovu a zkrášlení hlavního města, které v roce 1963 zničilo zemětřesení, je příležitostí tento nový národní diskurz upevnit. Pod názvem „Skopje 2014“ se v něm mísí neoklasicistní, a dokonce i barokní budovy (styl, v němž se v této venkovské části Balkánského poloostrova nikdy nestavělo), fontány, kolonády, pěší mosty přes Vardar a římské galeje na nábřeží, to vše oživené záplavou soch. Největší z nich měří 23 metrů. Všichni vědí, že představuje Alexandra, ale její oficiální název zní „válečník na koni“, aby neprovokovala Atény (a Evropskou unii, která Řecko podporuje a s přijetím Makedonie do svých řad otálí).

Na necelé stovce čtverečných metrů tu v centru hlavního města defiluje celá historie tohoto kraje. Socha císaře Justiniána připomíná, že Makedonie po Alexandrovi zažila římskou slávu. O kousek dál shlíží na kolemjdoucí z výše svého trůnu král Samuel (10. století). Podle místních historiků je otcem prvního státu makedonských Slovanů. Bulharsko tuto verzi popírá. Sofie ho považuje za bulharského vládce, který přemístil sídlo království ze Sofie do Ohridu na jihu Makedonie... Z období středověku velebí Skopje také svatého Cyrila a Metoděje, kterým Slované vděčí za abecedu, a svatého Klementa a Nauma, kteří v Ohridu založili první slovanskou univerzitu. O všechny čtyři vedou Bulhaři s Makedonci spory.

Ze středověku rovnou do 19. století

Je zajímavé, že pět století turecké okupace po sobě nezanechalo nic, co by bylo hodno stát se součástí národního dědictví. Ze středověku tedy přejdeme rovnou k devatenáctému století a oslavě mužů, kteří porazili Osmanskou říši. Obdivovat se můžeme vojenským velitelům a ideologickým vůdcům v bronzu a na koni jako Goce Delčevovi a Damijanu Gruevovi, zakladatelům Vnitřní makedonské revoluční organizace (VMRO).

Na druhém břehu Vandaru vzniklo na počest hrdinů národního boje muzeum. Nechali ho vybudovat dědicové boje, kteří v roce 1990 vzkřísili starou stranu a vládnou zemi od voleb v roce 2006. Muzeum, otevřené v roce 2011 u příležitosti dvacátého výročí nezávislosti Makedonie, prezentuje v záplavě voskových figurín a obrazů připomínajících realistické malířství devatenáctého století hrůzy, utrpení a udatné činy malého národa.

K teroristickému období VMRO mezi dvěma válkami a její kolaboraci s nacisty přistupuje muzeum velmi opatrně a stranou nechává i roli Titovy komunistické Jugoslávie v procesu národního sebeurčení a rozvoje makedonského jazyka.

Přehnaný nacionalismus dráždí albánskou menšinu, která představuje čtvrtinu obyvatelstva země. Dostala sice náměstí Skanderbeg na paměť albánského národního hrdiny, a bude mít právo na sochu Matky Terezy, albánské řeholnice původem z Makedonie a indické dobročinné misionářky, ale co je moc, to je moc. Po potyčkách mezi mladými Albánci a Makedonci na začátku roku 2011 musela vláda upustit od výstavby církevního muzea završeného křížem na vrcholu staré albánské pevnosti Kale ve Skopje. Z velké části muslimskou komunitu pobuřuje i to, že pravoslavná církev získává díky této ódě na dávnou minulost znovu vliv.

Město pro smích

Ne všichni pravoslavní Makedonci se shlédli v nacionalistickém snu a návratu k antickým kořenům. „K tomu, abych věděl, že jsem Makedonec, nepotřebuji ani Alexandra ani Filipa,“ tvrdí sociolog Vladimír Milčin. „To jsem se naučil od babičky, už když jsem byl malý. Můj jazyk je slovanský, má rodina pravoslavná a nevidím nic, co by mohlo spojovat Alexandra s pravoslavím.“ Zatímco se země postižená krizí zadlužuje prakticky každé dva měsíce, aby státním úředníkům vyplatila důchody a mzdy, začali si obyvatelé Skopje klást otázku, co je tenhle kýč vlastně stojí. „Tvrdí nám, že to naláká turisty, ale turisté se fotografují i v Disneylandu,“ říká nový starosta centrálního skopjevského obvodu Andrej Zemovski, zoufalý z toho, že je jeho město „všem pro smích“.

Zemovski byl zvolen v březnu a do kampaně proti „Skopje 2014“ vložil veškeré úsilí. Na úkor dosavadního vedení, v němž převládali příznivci VMRO. „V prvním kole komunálních voleb, když se ukázalo, že mám veškeré šance na vítězství, vyrostlo přes noc ve skopjevských ulicích dvacet devět soch. Moji předchůdci věděli, že by je po mém zvolení už nepostavili,“ říká Andrej Zemovski. Jen co se usadil na radnici v nové kanceláři, vyhodil všechny fotografie pomníků, které byly předchozímu vedení tak drahé, a jako první oficiální opatření vyhlásil moratorium na stavební práce a požádal o finanční audit.

Ministr kultury vycítil skandál a pospíšil si s prohlášením, že celkový projekt, který měl stát 80 milionů eur, se už vyšplhal na 300 milionů. Socha Alexandra stála více než deset milionů a muzeum národního boje přes 13 milionů...

V zemi, kde každý třetí obyvatel žije pod prahem chudoby, existuje velká šance, že projekt „Skopje 2014“, který začal jako sen a probíhal jako fraška, skončí vyřizováním účtů.