Vyberte si jazyk
Nacházíme se v Lyonu, na stanici metra Gambetta, kousek od Guillotière a starého města, kam dříve přijížděli obchodníci a cestovatelé. Právě tady se potkávám s Fredem a Faikem, kteří jsou duší mladé lyonské rockové skupiny Fake Oddity, jež se zrodila díky setkání tureckého studenta Faika, který přijel do Francie v září roku 2001, a kytaristy Antoina. „Chtěli založit skupinu,“ vypráví Fred, „a pak se přes inzerát seznámili s baskytaristou Tomem a se mnou. To bylo v říjnu 2002.“ Skupina se nejdřív jmenovala Ascolein. Její repertoár tvořili skladby od Radiohead, Pixies nebo Strokes, ale i písničky skupin a zpěváků z šedesátých a sedmdesátých let, jako jsou Doors nebo David Bowie. „V prvních letech jsme skladby pouze přebírali. Pak jsme se rozhodli, že to vezmeme víc vážně, a změnili jsme si jméno,“ vzpomíná Faik.
Francouzsko-turecké turné
Tak se ze spojení Fake Plastic Tree od Radiohead a Space Oddity od Davida Bowieho zrodila skupina Fake Oddity. Setkání hudebníků je ale také setkáním dvou zemí, Fredovy Francie a Faikova Turecka, které Faik členům skupiny představil nejprve během prázdnin (poprvé v roce 2003) a pak při jedné zvláštní příležitosti: nahrávání posledního alba Runfast ve slavných istanbulských studiích IMAJ na počátku roku 2007, po němž následovalo miniturné po istanbulských hudebních sálech. Freda během něho zaujal výjev na diskotéce Pulp: „Na stěnách visely fotografie jednoho rockového zpěváka spolu s tradiční lidovou skupinou. To je pro tuto zemi typické. Stejné publikum může bez rozdílu poslouchat oba typy hudby.“
Po více než rok trvající práci na albu se Runfast konečně objevil na pultech francouzských obchodů. Publikum ho přijalo vřele. Skupina se pak vydala na turné po velkých francouzských městech. Mezitím se členové skupiny připravovali na tureckou kulturní sezónu ve Francii: „Když se Lyon dostal do výběru na evropské město kultury roku 2013, rozhodli jsme se, že se zapojíme do organizace, protože máme hodně kontaktů, vysvětluje Fred. Navrhli jsme kulturní výměnu mezi Lyonem a Istanbulem, ale když jsme se dozvěděli, že tu letos proběhne turecká sezóna, obrátili jsme se s našimi návrhy přímo na Cultures France.“ Boj o sponzory
To je začátek dlouhé cesty za sponzory a institucionálními i neinstitucionálními partnery, kteří by měli pomoci vdechnout jejich myšlenkám život. „Budeme pořádat zdarma koncerty tureckých skupin, které budou možná doprovázet umělecké výstavy v prostorách vyzdobených způsobem typickým pro Turecko,“ vysvětluje zpěvák. Cílovou skupinou jejich projektu ale nejsou pouze dospívající a mladí lidé. „Rádi bychom oslovili širší publikum. Na březích Rhôny plánujeme pro rodiče s dětmi pásmo představení, kde si budou moci poslechnout zpívané příběhy i vypravěče tradičních tureckých pohádek a historek,“ vysvětluje Fred.
Faik pokyvuje souhlasně hlavou a usmívá se. Kulturní mozaika jsou pro něj něčím zcela přirozeným. „Je to součást mého já,“ říká. „Pocházím z velmi smíšené a otevřené rodiny.“ Jeho otec je původem Albánec, matka poloviční Italka; babička přišla do Istanbulu s rodinou benátského námořního dopravce. Na začátku rozhovoru Faik upřesňuje: „Nechceme šířit nějaký politický vzkaz, jde nám o propojení kultur,“ ovšem dodává, že „Francie nesmí posuzovat dějiny druhých.“ Fred s ním souhlasí: „Když mluvíme s Němci, nevyčítáme jim jejich historii.“ Faik dokázal překonat mnohé ideologické bariéry, mezi nimi například ty, které dělí Turky a Arménce: „Můj šéf je arménského původu, stejně jako skupina, se kterou jsem dříve hrál. O historii jsme spolu nikdy nemluvili a naše vztahy byly vždycky dobré.“ Dnes je jejich cílem přimět Francouze, ovlivněné „negativní medializací“, aby si k Turecku našli cestu. „Po turecké kulturní sezóně ve Francii se věci změní.“
„Nepovažujeme se za vzor integrace v morálním smyslu, nejsme modelem hodným následování. Jsme jen jedním z mnohých příkladů úspěšné integrace a potenciálu kulturní výměny,“ říká skromně Faik. „Existujeme, protože jsme spolu. Bez Faika bychom nebyli ničím, stejně tak jako on bez nás,“ navazuje na jeho myšlenku Fred. Téma vztahů mezi Francií a Tureckem je pro ně „věcí, která se nás obzvláště dotýká a pro kterou jsme se angažovali. To, že se zapojujeme do tohoto projektu, je vlastně životní náhoda,“ uzavírá Fred.
Andrea Giambartolomei
