Jsme pokrytci. Statečné Tunisany a Egypťany, kteří na ulicích usilují o revoluci, povzbuzujeme. Nesahejte na ně, křičíme. Ať se rozhodnou! Trvalo to sice dlouho, ale umožněme jim, ať si ti lidé získají důvěru a ať je to posílí. Iráčanům či Afgháncům jsme žádnou takovou volnost nedali. Měli jsme za to, že je naším úkolem, abychom jim nadiktovali, jak by se jim mělo správně vládnout. Ze zločinů jsme obvinili jejich představitele a rozhodli jsme se potrestat je všechny a zmasakrovat při tom tisíce lidí. Vyhlásili jsme „program svobody“ a rozbombardovali je na kousky.

Egyptský vládce Husní Mubarak je další Saddám Husajn, sekulární diktátor vládnoucí muslimské zemi železnou rukou prostřednictvím kleptokratických důvěrníků. Tvrdí se, že pro jeho podporu jsme v minulosti měli silné strategické důvody – stejně jako kdysi pro podporu baasistů, Assada v Sýrii a samotného Saddáma. Stejné důvody existovaly i pro podporu bin Alího dynastie v Tunisku a „dobrého přítele Británie“, nevyzpytatelného plukovníka Kaddáfího z Libye. Všechny tyto režimy tvořily jakýsi imaginární val proti islámskému extremismu, netvoru, kterého Američané a Britové vykreslují jako patologický a všepožírající teror. Pro Egypt to nyní zjevně neplatí.

Nic takového jako etická zahraniční politika ve skutečnosti neexistuje. Existuje cosi filosofického s názvem etika a něco pragmatického s názvem zahraniční politika. Umění diplomacie spočívá v manévrování mezi nimi. Blairově a Bushově „křížové výpravě za demokracii“ se to nepodařilo. Její motivací bylo to, co je v politice nejnebezpečnější – náboženská horlivost.

Důvod k radosti

To, co se dnes děje v Egyptě, je pro všechny milovníky občanských svobod jednoduše důvod k radosti. Stejně tomu bylo v případě růžové revoluce v Gruzii, šafránové revoluce v Barmě, zelené revoluce v Íránu a jasmínové revoluce v Tunisku. V každém z těchto případů lidé vyrazili do ulic z vnitřního odporu proti diktátorskému režimu. S obrovskou vytrvalostí se chopili poslední možné příležitosti, kterou neorganizovaní jednotlivci mají, a vyšli do ulic. Výsledek závisel na pevnosti a sebedůvěře režimu a velení jeho armády. Jen zřídkakdy závisel na schválení či asistenci zvenčí. Tou opravdu nejúčinnější zbraní používanou proti povstání v momentě národní krize je nazvat jej nástrojem zahraničních zájmů. To byl zcela jistě případ Íránu.

Pro západní pozorovatele je sledování těchto revolucí určitým připomenutím počátků vlastní demokracie. Připomínají nám, někdy s jistou samolibostí, že větší část světa musí svou cestu ke svobodným volbám, svobodě slova a svobodě shromažďování teprve objevit. Ale [revoluce] jsou rovněž politickým ekvivalentem zemětřesení či povodně. Jistě, tito lidé potřebují naše rady, naši pomoc, nebo přinejmenším náš živý komentář. Avšak pokušením vměšovat se do nich je těžké odolat. O víkendu svou troškou do mlýna přispěla Británie, navzdory tomu, že se v minulosti ve svém zacházení s Egyptem zrovna nevyznamenala. Ministerstvo zahraničí uvedlo: „Nechceme, aby Egypt upadl do rukou extrémistů... Chceme spořádaný přechod ke svobodným a řádným volbám a větší svobodu a demokracii v Egyptě.“ Co je komu do toho, co Británie „chce“ v Egyptě? Egypt už dávno není britskou starostí, pokud někdy vlastně byl.

Intervence by byla šílenstvím

Avšak intervence by byla bláznovstvím. Vsadím se, že kdyby Západ v Iráku a Afghánistánu nezasáhl, irácký lid by si už stejně dávno našel způsob, jak se zbavit Saddáma. Iráčané nebo armáda by udělali to samé, co dělají Tunisané či Egypťané, a stálo by to mnohem méně lidských životů, otřesů a chaosu. Totéž platí i pro Tálibán. Jako klient Islámábádu by musel poslouchat Pákistán, Afghánci by nepředstavovali pro nikoho hrozbu, jen pro sebe samotné.

Během toho, co dějiny budou jednou nazývat válkami 11. září, bylo zabito nesrovnatelně více lidí než při 11. září samotném. Západní daňové poplatníky stály miliardy, které by s přehledem stačily na vyřešení hladomoru a nemocí na celém světě. Vlády USA a Velké Británie z důvodů plynoucích z jakési imperiální paranoie groteskním způsobem přehnaly hrozbu, kterou pro ně muslimský svět představuje. Pustily se do intervenční kampaně, změny režimů a budování států daleko od svých hranic. Tato kampaň byla neobratná a kontraproduktivní a kromě toho porušovala ustanovení Charty OSN o sebeurčení.

Egypt, Tunisko, Írán a Pákistán jsou muslimské státy, které zápasí s agóniemi sebeurčení. Jediným příspěvkem Západu bylo uvržení dvou jejich sousedů – Iráku a Afghánistánu – do krveprolití, nejistoty a chaosu. To není náš kontinent, to nejsou naše země a nic z toho není naše starost. Měli bychom je nechat na pokoji.