Vyberte si jazyk
Demokracie a svoboda tisku jsou dva dobře vymezené pojmy. Alespoň tak jsme si to doposud mysleli. Poslední dobou ale způsob, jakým Kronen Zeitung zpracovává informace, vyvolává řadu závažných otázek. Oficiálně je vše v pořádku. Zákony parlamentní demokracie a ústavní svoboda tisku nejsou porušovány. Ve skutečnosti tomu tak ale zdaleka není.
Hans Dichand, přezdívaný Oncle Hans, nemá rád Evropskou unii. [Během kampaně k evropským volbám] se přidal na stranu bezpartajního poslance Hanse-Petera Martina, který je stejně jako on euroskeptik. A Hans-Peter Martin vyšel z klání s 17,7 % hlasů. K nohám všemocného strýčka Hanse se ve slavném loajálním dopise vrhl kancléř Werner Faymann, šéf SPÖ (rakouská sociálně-demokratická strana). [V roce 2008 v otevřeném dopise adresovaném vydavateli „Krone“ změnil kandidát na post kancléře zcela své politické přesvědčení, aniž by o tom uvědomil svou stranu. Nově například žádal, aby se o ratifikaci evropských smluv hlasovalo spíše v referendu nežli v rakouském parlamentu. Dobře tím zapadl do politiky listu, který šíří téměř hysterickou eurofobii.] Rázem se tak stal miláčkem deníku a podle průzkumů „v tuto chvíli nejsympatičtějším politikem“.
Oncle Hans rovněž nemá v lásce přistěhovalce. Nechal zpřísnit cizinecké zákony a kromě zelených se mu žádná jiná strana neodvážila odporovat. Strýček Hans opustil svého oblíbence Faymanna a na post kancléře nyní podporuje Josefa Prölla. Podle posledních zpráv se také hodlá zbavit prezidenta Heinze Fischera, jehož postavení v čele státu bylo až dosud neochvějné. Stačila jedna věta v novinách a bylo. Celá republika napíná uši a napjatě čeká na výsledek zápasu.
Je vůbec možné, aby rakouské politice velel devětaosmdesátiletý muž, a ne parlament, polické strany či veřejné mínění? Přes zděšení, které tato představa vzbuzuje, si jeho výkon zasluhuje respekt. Hans Dichand udělal ze „čtenářského kurýru“ doslova politickou zbraň. Každý den v něm vycházejí dvě stránky zasvěcené dopisům čtenářů. Tučně vytištěná, dobře zapamatovatelná věta na stránce nahoře vpravo udává téma. Věta se obměňuje každý den a věrným čtenářům se má vrýt do paměti.
Tuto metodu dříve používal v Německé demokratické republice deník Neues Deutschland [médium jediné politické strany]. Člověk tak věděl, co si má myslet. Dichand může právem tvrdit, že Rakousko je na rozdíl od NDR právním státem a jeho čtenáři svobodnými občany. Jedná se jedině o to, umět si dobře vybrat. Dichand považuje obhajobu této myšlenky za svou osobní záležitost. Dalším krokem je diskuze s politickými představiteli. Bývalý kancléř Wolfgang Schüssel uvedl, jak tato diskuze v jeho případě probíhala: pokud akceptujete naši politiku, podpoříme vás. To je vzkaz, který Oncle Hans vysílá k účastníkům rozhovorů. Záporná odpověď vás většinou stojí kariéru.
Abraham Lincoln kdysi řekl, že demokracie může přežít bez vlády, ale ne bez svobody tisku. Občané si díky němu vyměňují názory na záležitosti, které se týkají jich všech. Tímto veřejným demokratickým míněním se klasické demokracie řídily po desetiletí. Je snad tato doba u konce? „Je demokracie překonaným modelem?“ zněla otázka, na níž hledali odpověď účastníci konference, uspořádané nedávno v Rakousku. V Rusku se mluví o „suverénní demokracii“, v Číně o „autoritářské demokracii“. Rakousko by mohlo debatu obohatit o fenomén „mediální demokracie“.
Tato inovace by mohla přinést nové podněty vědcům bádajícím v oblasti politických věd. Nejedná se ale pouze o předmět výzkumu. Jeho důsledky si totiž ponesou všichni Rakušané.
