Vyberte si jazyk
Německo bylo říší, mišmašem, diktaturou a poté troskou. Alespoň dvě desetiletí po sjednocení bylo normální zemí. A dnes je zpět v celé své slávě. Německá kancléřka Angela Merkelová z finanční krize v roce 2008 vzešla jako nesporný impresário eurozóny. V loňském roce zachránila společnou měnu od katastrofy a řecké hospodářství od bankrotu. Možná ještě bude muset udělat to samé i pro ostatní členy klubu. Její země má nad Evropou takovou moc, jakou neměla, nebojme se to vyslovit, od 40. let. Tentokrát ji však její vrcholní představitelé využívají mnohem opatrněji a šlechetněji.
Při návštěvě staronového hlavního města Berlína je vidět, jak se místo změnilo. Jizvy rozdělení byly odstraněny. Zeď zmizela, stejně jako většina stop po Třetí říši. Dvě největší traumata německých dějin byla z mapy Berlína v tichosti vymazána. Na jejich místa se na nábřeží Sprévy vracejí klasicistní pomníky pruských velikánů jako váleční vysloužilci usmiřující se se svými vzpomínkami. Za nimi je podivné, stále ještě rozbité město plné banální poválečné architektury. Berlín trpí chátráním budov a nedostatkem dlažebních kostek. Chybí mu nespoutaná vřelost Mnichova, uhlazená plutokracie Frankfurtu a živý obchodní ruch Porýní. Berlíňané nesnášejí poznámky o tom, jak je jejich město levné, a už vůbec ne o tom, jak je prázdné. Je totiž obojí.
Většina Britů na Německo stále nahlíží jako na stát, kde je každý krok podmíněn dějinami, a to dějinami houževnaté megalomanie. Já jsem se na Německo vždy díval jako na pravý opak, jako na reklamu na kulturní a ekonomické ctnosti malosti a provinčnosti. Kromě válečného století od Bismarcka po Hitlera se na tuto zemi můžeme dívat očima Simona Windera [autor několika bestsellerů o Německu] jako na nádhernou zemi skřítků a rýnských panen, lesů a piva, efektivních továren a čistých hotelů, zemi povznesenou reformací, severoevropskou renesancí a průmyslovou revolucí, kde nenalezneme žádné parádičky superstátu.
Pevná demokracie
Když se v roce 1945 spojenci sešli, aby společně vytvořili ústavu, která by Německo „udržela při zemi“, zvolili historismus předbismarckovských knížectví a „svobodných měst“. Hospodářský zázrak měl své kořeny nejen v německé pracovní morálce, ale též v decentralizaci, občanské soutěživosti a podnikavosti. Německo je i nadále poměrně rozdrobenou zemí. Jeho vrcholní představitelé a většina kulturního života se možná sice vrátili do nového hlavního města, ale finance jsou spravovány ve Frankfurtu, průmysl se nachází v Porúří a noviny vycházejí v Mnichově a ve Frankfurtu.
Ústava Německu odkázala úmyslnou slabost, přemíru koalicí, autonomie spolkových států a neustálých voleb. Ale demokracie, se kterou neměli Němci téměř žádnou zkušenost, se ukázala jako neobyčejně pevná. Klid, s jakým západní Němci po roce 1989 absorbovali své východní sousedy za cenu více než 1 bilionu euro, byl úžasný. Toto spojení demokracie a průmyslové síly zůstává hlavní výhodou. Anglo-americké „liberály“ musí dohánět k šílenství zjištění, že německému sociálnímu korporativismu s kartelizovanými financemi a manažersko-odborovými výbory se stále ještě daří.
Díky tomuto systému německé náklady na práci od roku 2000 až do vypuknutí krize trvale klesaly, zatímco britské a francouzské rostly. Během recese němečtí zaměstnavatelé v důsledku propadu poptávky nepropouštěli, ale zaměstnanci přistoupili na snížení mezd a s překlenutím krize firmám vypomohly i banky. Ve výsledku pak firmy z krize vzešly s nedotčenou pracovní silou připraveny na expanzi. Ale ve chvíli, kdy návštěvníci žasnou nad loňským růstem ve výši 3,7 % HDP, Němci vidí rizika na všech stranách.
Úzký vztah s Francií
Země neobnovuje svou populaci, stárne a postupně odchází do důchodu. Injekce v podobě 16 milionu východních Němců už došla. Počet práceschopného obyvatelstva se snižuje a úroveň populace se daří držet jen imigrací. Berlínská rada pro integraci a migraci odhaduje, že do roku 2050 bude polovina všech Němců jiného než německého původu. Velké množství z nich budou představovat Turci, jejichž nedostatečná pracovní morálka, neschopnost těžit z archaického německého školství a život ze sociálních dávek, jsou neustálým politickým tématem. Za posledních deset let vzrostlo procento Němců, kteří se domnívají, že je jejich společnost „nespravedlivá“, z poloviny na tři čtvrtiny. Ačkoliv se na to dá pohlížet jako na německou záležitost, německé záležitosti patří do Evropy.
Dnes je zásadní jeho vztah s Francií, státem, který Německo za posledních dvě stě let porazil jednou a třikrát od Německa utrpěl porážku. Už neplatí starý vtip, že Německo chrání Francii před její slabostí a Francie chrání Německo před jeho silou. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy zoufale potřebuje německou fiskální a rozpočtovou disciplínu pro euro, omezit odbory a nenasytný veřejný sektor. Prakticky pozval Bismarcka k branám Paříže.
Německo v popředí Evropy
Němci přijali výměnu německé marky za euro dost neochotně. Marka byla talismanem Evropské unie a prostředkem ochrany německých exportních trhů po celé Evropě. V loňském roce by se Němci podle průzkumů veřejného mínění s radostí vrátili ke staré měně. V Řecku jsem v určité době zaznamenal, že silný protiněmecký sentiment přesně odrážel protiřecký sentiment Němců. Německý bulvární deník Bild v satirickém či snad pohrdavém gestu dokonce vyslal své reportéry do Atén, aby kolemjdoucím na ulici rozdávali hrsti starých drachem.
V roce 1989 Margaret Thatcherová s naprostým nepochopením moderní Evropy ostře vystupovala proti znovusjednocení Německa. „Dvakrát jsme Němce porazili a teď jsou zase na scéně,“ prohlásila tehdy. Ale s návratem na scénu pravdu měla. Za myšlenkou, že by nějaký národ „vedl“ tak nesourodou a finančně zničenou federaci jako Evropská unie, stojí obava z nestability. Německo za žádnou cenu pád eura nepřipustí. Možná proto, že by riskovalo vznik mini-výmarských republik kolem celých svých hranic. Hodně ale bude záležet na provádění politiky s podobnou citlivostí, jakou má Merkelová a jakou měl její předchůdce Gerhard Schröder. Bude záležet na německé „vůdčí elitě“.
V rámci vyjednávání o „Paktu pro euro“, které probíhá tento měsíc a kterého se Británie neúčastní, se státům eurozóny předkládá nová hospodářská disciplína, regulace rozpočtů, dluhů a daňové politiky. Počítá s vytvořením jedné velké makro-ekonomiky s Německem v popředí. To je cena, kterou němečtí voliči požadují na oplátku za pokračování transferů peněz směrem k chudším státům. Je to tak „ještě užší unie“, o které skeptici tvrdí, že povede k vytvoření rozdrobené politické ekonomiky s germánským dirigistickým jádrem a jižanskou rebelskou periférií. To je Evropa, kterou má nyní Německo vést. Na to, aby vyzrálo do nové role hegemona, mělo jen trochu drahocenného času, ale ani Německo, ani Evropa nemají na výběr.
Pohled z Berlína
Nechtěně dokonalí
„Německý model?“ Časopis Cicero ve svém lednovém vydání napsal, že se Němcům nedaří zhostit se nové role, kterou jim hospodářská krize přisoudila. Nicolas Sarkozy německému modelu neustále vyjadřuje svůj obdiv, Jean-Claude Trichet ho nazývá „příkladným“ a BBC Německo označuje za „nejpopulárnější zemi na světě“. „Němci jsou nejen výkonní a disciplinovaní jako vždy, ale navíc plní vášně, oblíbení a dokonce i trochu sexy,“ tvrdí berlínský měsíčník.
Na „někdejší zemi básníků a myslitelů, kde není zapotřebí ani Heinricha Heineho, aby člověk upadl do kulturního pesimismu,“ to je moc, píše Cicero. „Mnoho Němců, intelektuálů, umělců a kritických občanů je přímo v šoku: ,Co třeba dvourychlostní zdravotnictví? Dětská chudoba? Mizerné školství?'“ Cicero ukazuje na Německo prstem jako na „bunkr nářků“, kde vládne „nezničitelná láska k neštěstí a chronické sebepodezřívání“. Podle časopisu je nejvyšší čas smířit se s tím, že se „obdivuje to, čeho Němci dosáhli za posledních 60 let, a to, čemu oni sami nemohou uvěřit: stabilní a po celém světě respektovaná demokracie“. „Němec a šťastný? – Zajímavá myšlenka. Pokračování příště…“
