Vzpomínám si, jak si jednou během tiskové konference, která se konala po půlnoci po jednom ze summitů Evropské unie, Javier Solana, jenž seděl vedle Angely Merkelové, na chvilku zdříml. Když mu kancléřka předala mikrofon, nevěděl, co se děje, a situaci zachránil vtipem. A pak se rozhodl říct „dost“.

Můj čas nadešel. Deset let je víc než dost,“ sdělil před několika dny španělskému deníku ABC. Potvrdil také, že nebude znovu usilovat o mandát. Oficiálně odchází až v říjnu, ale všichni se ptají už teď, kdo bude novým Solanou.

Pro diplomaty, novináře či analytiky, kteří se specializují na Evropskou unii, je Solana něčím víc než jen Španělem, bývalým ministrem zahraničních věcí a poté generálním tajemníkem NATO a koordinátorem zahraniční politiky EU. Stal se ztělesněním funkce takzvaného šéfa takzvané diplomacie.

Takzvaných“, neboť co se týká zahraniční politiky, mnoho věcí stále zůstává „takzvaných“. Takzvané ambasády, takzvaná jednota, takzvaná důslednost. Skutečná diplomacie je v rukou metropolí členských zemí EU, které v této oblasti žárlivě střeží svou svrchovanost.

Ve světě takzvané diplomacie si Solana počínal poměrně zručně. Zanechal po sobě vlastní otisk. Stal se tváří a uchem Unie, a dokonce, tak jak jsme viděli v případě íránského jaderného programu, i jejím vyjednávačem. Byl neúnavným emisarem. Z deseti let svého působení musel strávit přibližně dva roky v letadle. Hasil požáry na Balkáně a až po Blízký východ šířil naději na to, že se Evropa bude angažovat v nestabilních světových regionech.

Ve jménu Evropské unie si musel vystačit s velmi omezeným mandátem. Nemohl toho ani moc slibovat, ani moc dělat. Za sebou měl velkou, ale rozdělenou organizaci, která se, pokud jde o zahraniční politiku, nechala vést Amerikou. Navíc cítil v zádech horký dech evropských mocností, jako je Francie, Německo či Velká Británie, které konkurenta v Bruselu nechtěly.

Proto si také Solanu pamatujeme jako žoviálního diplomata, který vystupoval s prohlášeními o záměru, často uhýbal otázkám a pronášel prázdné diplomatické formulky. Není tedy překvapením, že mír mezi Gruzií a Ruskem dojednal v roce 2008 nakonec prezident Sarkozy, a ne Solana.

Slabost nebyla Solanovi vlastní, byla dána jeho funkcí Vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Zahraniční partnery dialogu uspávala už jen délka a krkolomnost titulu. Unie měla Solanu, kterého chtěla. Domnívám se, že on při tom všem dokázal skromné ambice EU překonat.

Není důležité, kdo bude novým Solanou: ať už to bude švédský ministr zahraničních věcí Carl Bildt, odcházející šéf NATO Jaap de Hoop Scheffer nebo někdo jiný, v každém případě bude silnější, tedy přinejmenším teoreticky. Poté, co by vešla v platnost Lisabonská smlouva, by představitel zahraniční politiky EU byl zároveň místopředsedou Evropské komise. Problém přesahu kompetencí mezi Evropskou komisí a Radou Evropské unie, jejímž byl Solana generálním tajemníkem, by tak byl vyřešen.

Nový Solana bude mít k dispozici síť velvyslanectví (dnes nazývaných „zastupitelství Evropské komise“) a několik stovek diplomatů. Jediná potíž je v tom, že členské státy nejsou stále připraveny budovat skutečnou společnou zahraniční politiku a vzdát se svých kompetencí ve prospěch šéfa evropské diplomacie.

Nový Solana tedy bude muset nadále předstírat, že je důležitější a smí víc, než co je ve skutečnosti pravda. Anebo kolem sebe začne šťouchat lokty, čímž se dostane do konfliktu s Paříží, Londýnem nebo Berlínem.