Jde o „evropštější válku,“ tvrdí komentátor listu El País Xavier Vidal-Folch, podle kterého byla, podobně jako v Kosovu v roce 1999, „akce proti Libyi zahájena ve chvíli, kdy se západní veřejné mínění ocitlo z hlediska humanitární situace v bodě, odkud není návratu: Evropské svědomí nemohlo již dále tolerovat masakry v zemi, která leží tak blízko“. Válka v Libyi je však „mnohem improvizovanější“ a „může počítat s naprostým požehnáním“ Rady bezpečnosti OSN. Toto lpění na „striktní mezinárodní zákonnosti je klíčem k tomu, co činí tuto válku na rozdíl od jiných spravedlivou“. „Operace Úsvit Odyssey je z velké části tou spravedlivou válkou, o které mluvili Cicero i Tomáš Akvinský,“ jako by mu odpovídal Marek Magierowski v deníkuRzeczpospolita, podle kterého „se dnes muslimové přidávají k nevěřícímu Západu, aby společně sesadili nebezpečného šílence“.

Podle listu Romania Libera se jedná především o „francouzskou válku“. Deník zdůrazňuje, že Sarkozy NATO vyřadil z „představení“ a snaží se „hlavně obnovit prestiž Francie v arabském světě – Paříž je viněna z toho, že s některými diktátory udržovala příliš přátelské vztahy. Dále je nutné, aby se k jeho snaze přidalo co nejvíce arabských zemí, aby se útok mohl opřít o legitimitu a nepřipomínal válku v Iráku. Sarkozy tuto válku ostatně jednoduše potřebuje, jako kdysi tu v Gruzii [v roce 2008], aby si vylepšil image před nadcházejícími prezidentskými volbami.“

Jak si všímá Xavier Vidal-Folch v deníkuEl País, „na rozdíl od Kosova zde hraje hlavní roli Francie, zatímco Německo se jeví jako politický trpaslík.“ „Jsme svědky neustálého vyvažování sil mezi německým hospodářským gigantismem, který se projevil během krize eura, a francouzskými politickými schopnostmi, které se projevuje i ve vojenské síle.“ „Zatímco Kosovo přispělo ke stabilitě v balkánských zemích, Libye by měla pomoci ustavit základy k znovuotevření a přehodnocení euro-mediteránský proces, který Paříž předtím ochromila.“

Povstalci podniknou vlastní ofenzívu

Podle De Standaardu se v nejlepším případě „Kaddáfí vzdá sám,“ ač se to vzhledem k jeho prohlášení z minulého víkendu zdá „velice nepravděpodobné“. Bruselský deník přichází rovněž s myšlenkou rozdělení Libye, pokud je skutečně cílem operace „ochrana libyjské populace před Kaddáfího jednotkami.“ Pokud je jím však změna režimu, je otázkou, zda je možné tohoto cíle dosáhnout bez použití pozemních jednotek. De Morgennaopak zdůrazňuje „cynický“ vývoj této nejnovější „ropné války“. Jakmile nové libyjské úřady „zaručí obnovení dodávek ropy do Francie a zemního plynu do Itálie, bude válka vyhraná“, přidává seDziennik Gazeta Prawna, který za druhý cíl považuje „zničení diktátorovy moci“. Ten, jak polský deník předpovídá, „padne, pokud ne během bombardování, tak v rukou rebelů“.

Mezitím „se nad Kaddáfím stahují mračna“, píše v titulku list Le Figaro, který varuje, že „válka bude mít odporu veřejného mínění pouze pokud ji bude možné vyhrát. Aby se zabránilo stagnaci a nebezpečí rozdělení země, povstalci budou muset využít mezinárodní pomoci, aby se připravili na vlastní útok a sami nastolili v Tripolisu nový režim. Budou se těšit široké podpoře. Zbývá doufat, že toho budou schopní.“

List Le Temps odmítá hypotézy o možném vyjednávání s „člověkem obviněným z válečných zločinů“, kterého americký prezident nazval „tyranem“ a který podle generálního tajemníka OSN pozbyl veškeré legitimity. Vyzývá naopak „k dodání zbraní povstalcům, aby se sami mohli bránit proti režimu, který je utlačuje již 42 let.“ Tento názor zastává iGazeta Wyborcza, podle které „intervence v Libyi ukazuje, že pro mezinárodní společenství je právo lidu žít v bezpečí důležitější než právo diktátorů zabránit jiným, aby se vměšovali do vnitřních záležitostí země.“

Nejexponovanější zemí je Itálie

I přes odpor Ligy severu a z kraje opatrný přístup Silvia Berlusconiho vůči starému „příteli“ Kaddáfímu, se Itálie nakonec společné akce aktivně účastní. Komentátor listu Corriere della Sera Angelo Panebianco se domnívá, že Italové „jsou ohroženi nejen ekonomicky, ale i fyzicky. Jsme nejbližší a nejohroženější zemí.“ To se potvrdilo, když libyjští vojáci 20. března obsadili civilní italské plavidlo. Italské obavy jsou odůvodněné: Zatímco vojenské operace v Libyi pokračují, na italském ostrůvku Lampedusa se prohlubuje humanitární krize. La Stampapopisuje, že ve zdejších uprchlických centrech se nyní tlačí 5000 přistěhovalců, zatímco místní obyvatelé – kterých není o mnoho více – zabránili stavbě přechodného tábora, který měl uprchlíky pojmout, a požadují jejich okamžitý převoz na pevninu.